Jednoho krásného rána (přesně 18. května l.p. 2001) jsem usoudila, že mi není standardně mizerně, ale mnohem hůř. Moje tělesná teplota se pohybovala lehce přes 39°C a krk po letmém pohledu do zrcátka projevoval i pro laika nesporné znaky hnisavé angíny. Polykat nešlo (což občas nevadí, je naděje na shození alespoň pár přebytečných gramů.... dekagramů.... no tak dobře, mizerové, kilogramů, bléééé) a mluvit už vůbec ne (což je větší škoda, protože nemůžu nadávat). Sakra, ale tohle už není na aspirin, tohle už by možná chtělo konzultaci lékaře. A vyrazila jsem tedy na polikliniku Mazurská v Praze 8. Opět jeden z mých nápadů, hodných debila. Jak mi někdo mohl naměřit IQ 127 nechápu. Leda tak -127...
No a tak si to kolem osmé hodiny ranní metelíme se Silvestrem na středisko a hledáme, ke kterému doktorovi vlastně patřím (moje poslední návštěva v onom zařízení byla v říjnu 1997 se zánětem dutin, od té doby jsem raději všechno přecházela. Vzhledem k mému nedobrému zdravotnímu stavu a pramalé schopnosti komunikovat všechno vyřizuje Silvestr. V ordinaci, do které patřím by se mělo ordinovat od 7:15, střídají se v ní každý sudý a lichý pátek dva lékaři. Jméno lékaře, ke kterému patřím jsem zapomněla, nepřipadá mi důležité, hlavně, když mi někdo prohlédne a třebas trošku pomůže. Ach, ta má naivita...
Pan doktor není, možná bude chvilku po desáté, protože pak snad bude mít pohotovost či co... A lidí už v čekárně fůra - s horečkou to nezvládnu! Jdu tedy loudit ošetření do ordinace vedle. Vzhledem k tomu, že v čekárně sousedního lékaře sedí pouze jedna paní, doufám, že se co nevidět dostanu do postele. Jak jsem stará, tak jsem blbá... Vyšla sestřička, vrhla po mě přísným pohledem a uvědomila si, že mě nezná. Cože chci, ptá se. Na mou částečnou odpověď, že jsem u nich ještě nebyla, mi okamžitě oznámila, že pan doktor cizí neošetřuje a ať se zkusím nechat ošetřit jinde. Možná, že kdyby mě nechala doříct, že mám horečku, že by se slitovala a chvilku lékařova času pro mě vyšetřila... ale nenechala. Dobře mi tak, nemám tak často obtěžovat lékaře, navíc když má čekárnu narvanou jedním člověkem... a vždyť od mojí poslední návštěvy ještě neuplynuly ani čtyři roky...
Vzdávám to a hrnu se, huhlajíc něco nehezkého, čemu se však nedalo rozumět, směrem k východu, lékárně a následně nejbližší volné posteli. Silvestr se ještě na informacích ptá sestry, co v takovém případě dělat - a dozvídá se, že (podle vlastního názoru paní v modrém plášti) by bylo nejlepší obcházet všechny doktory, kteří v tu dobu měli ordinační hodiny a pokusit se domluvit, zda by neusoudili, ze ošetření by bylo vhodné. Na to Silvestr briskně odpověděl, že s horečkou není nejlepší sedět u každého doktora a čekat bez klepání, které je zakázané, na další oznámení, že mají pacientů dost a že neberou. I jal se Silvestr z paní na informacích vydobýt radu odbornou, blbec jeden. Paní chvíli koukala, jako když nechápe, co to po ní vlastně chce a když dotaz formuloval slovy - odmítli nás ošetřit a já jsem nasrán, co mám dělat - bylo mu po chvíli poskytnuto telefonní číslo na zdravotního radu (snad Prahy 8) s adresou Zenklova 43. Ještě před poliklinikou jsme se pokusili dovolat na udané číslo, ale ouha - pan rada nebyl u telefonu. A protože je Silvestr šťoural a zvonící telefon, který nikdo nebere ho přivádí k nedůvěře, že volá na správné číslo, začal řádit. Nejprve mne na mou úpěnlivou prosbu, že už je mi fakt docela blbě, hodil do postele, kde jsem měla snad sama umřít, či se pokusit chorobu ukecat, aby odešla v míru a pokoji bez boje a především bez lékaře a sám se jal zjišťovat, co se zjistit dá. Ještě že, jak mi posléze vyprávěl, je na službě Eurotel asistent ochotná služba, která vyhledala číslo na zdravotní personál okolo zdravotního rady a najednou se nestačil divit. Velmi ochotná paní nás politovala, řekla, že bohužel s tím nemůže nic dělat, neboť na Praze 8 není státní lékař a nad soukromníky nemají téměř žádnou moc. Ale byla skvělá, neboť jí Silvestrovo šťourání nedalo a zavolala svoji kolegyni, která ochotně hned z hlavy poradila jméno doktorky z oné polikliniky, která jim už asi, jak naznačila, párkrát vytrhla trn z paty a byla ochotna brát i pacienty, které nezná. Škoda že to trvalo skoro hodinu, než se dopídil pomoci a já v tu dobu už byla zalezlá pod peřinou a odmítala další pokusy s mým ubohým, chorobou týraným tělíčkem zase někde cestovat. Vždyť bude-li hůř, hurá v noci na pohotovost (a jsem zvědavá na jejich vyvalený oči, až jim na jejich dotaz, proč jdu až teď se nechat ošetřit, oznámím, že dopoledne se mi to v poliklinice Mazurská prostě nepovedlo). Asi pátek není dobrý den na zdravotní ošetření.
Tak mě vlastně napadá, že jsem ten den přes veškerou mou snahu vlastně lékaře neviděla - úspěšně se mnou zametaly jen sestry, které ale určitě mají nárok, protože mají nízký plat a já platím daně jen jednou za měsíc.... Což jsem taky ráda, protože kdybych na daních zdravotní pojišťovně zaplatila víc, mohla bych zažít i víc srandy, a to bych taky nemusela přežít...
Dávno, dávno již tomu, co jem naposledy navštívila jako student školní škamna.... 31. května letošního roku tomu bude už... strašně moc let.
Bylo tenkrát již od rána sluncem zalité úterý. Plížila jsem se přes Smíchov směrem k ulici Viktora Huga, kde měla tu čest stát naše škola (budu se tam muset někdy zajít podívat, zda-li tam ještě tento skvostný dům stojí - Smíchov za těch dvacet let natolik změnil svou tvář, že by ho snad ani Arbes nepoznal....)
Cestou ke škole jsem vzpomínala na své kamarády (i z jiných ústavů, než byl ten náš), kteří již měli zkoušku dospělosti za sebou a užívali si volných dní škodolibými poznámkami na adresu nás chudáků, které to ještě čekalo. Ještě dnes občas vyčtu Obeliskovi jeho nechutné hlášky při spatření mé, nervy ničené, tělesné schránky:
"Co je, neměj nervy, maturita je BRNKAČKA!"
Debil jeden .... ježiši jak ten mi štval!!! Jak jsem ho za to nenáviděla!!
Naše třída byla rozdělena na čtyři díly - maturovaly jsme od úterka do pátku. Ech - to maturovalY mi tak nějak podvědomě uniklo... Studenti, šrotící náš obor byli rozděleni do dvou tříd - inteligentně na chlapeckou a na dívčí. Nikdy jsme nepochopili, proč nás tak hloupě rozdělili - mezitřídní družba byla velmi komplikovaná - střídali jsme se sice i o učebnu, leč rozvrh nám byl upraven tak, že jsme se s protější chlapeckou třídou na území školy skoro nepotkávali. Nevíme, co k tomu vedení školy vedlo, ale možná již se studenty našeho oboru jisté zkušenosti mělo ...
Jako jedna z mála škol jsme totiž měli i čtvrtý klasifikační stupeň z chování. Když jsme se ptali třídního profesora, zač se čtyřka z mravů dává, suše odvětil: "Za vraždu třídního."
Měla jsem to štěstí, že jsem byla v první skupině maturantek - a měla jsem tak naději, že to budu mít co nejdřív za sebou.
První kolo byla čeština. Písemku jsem zvládla chvalitebně a věřila jsem, že svými rozsáhlými vědomostmi z literatury hravě přesvědčím komisi o své dokonalosti. Ani gramatika mi nečinila větších potíží (zkazila jsem se až při intenzivnějším používání klávesnice - s tužkou sice píšu pomaleji, zato skoro bez chyb).
Z pytlíku jsem si vytáhla Čapka. Jeho dílo zná každý, a kdo jen trošku tápe, umlátí komisi alespoň Dášeňkou. Suverénně jsem hovořila o matkách, robotech, Masarykovi i Dášeně a radovala jsem se, jak mi to pěkně vychází. Ovšem do chvíle první zákeřné zrady...
Byť jazyk český nikdy nebýval mým velkým nepřítelem a ve své zvídavosti jsem uměla i mnoho věcí nad rámec povinného učiva, přeci jen pro mne má tento předmět svou záhadnou třináctou komnatu...
Mezi záhady a taje lidstva pro mne nepochopitelné totiž mimo tajné jezuitské nauky, obřady keltských druidů, kruhy v obilí a obrazce na planině Nazca patří i největší tajemství - VĚTNÝ ROZBOR.
Ani už nevím, jak ta věta, kterou jsem měla rozebírat zněla - nepamatuji si ani, jak byla dlouhá. Jen jsem suverénně určila podmět a přísudek a dál mi nezbývalo nic jiného, než nechat vše ostatní na osudu. Důmyslnou nápovědou ze mne komise ještě vytáhla informaci, že souvětí se skládá ze dvou vět...
"A druhá věta je jaká?" zeptala se češtinářka a obratem si dala ruku před pusu tak, že nikdo pořádně nepochopil proč a plynule, leč šeptem pokračovala: "...přívlastková!"
Tupě jsem toto slovo opakovala, komise uznale pokývala hlavami a já měla první část maturity úspěšně za sebou!
Jen co jsem nabrala druhý dech, přišlo na řadu další kolo. Výběrový předmět. Vybírat jsme mohli mezi matematikou a fyzikou. V prváku jsem se bez rozmýšlení přihlásila na matematiku a až do začátku čtvrtého ročníku jsem na tom tvrdošíjně trvala. Do chvíle, kdy jsme začali probírat Integrace pes partes (nebo něco podobně neslušného...). To jsem dala matematice sbohem a přihlásila se na poslední chvíli na fyziku...
I když ani ve fyzice mé vědomosti nedosáhly dokonalosti - otázky 54-60, pojednávající o záření gama a jaderné fyzice, jsem se již ani nesnažila přečíst, doufajíc v anděla strážného, který mi pomůže vytáhnout si otázku s nižším číslem.
I stalo se... Otázka kolem třiceti - odpor těles vůči prostředí. Banální a snadné, další předmět v suchu! Raduji se na potítku.
Komisi jsem svými odbornými znalostmi naprosto okouzlila. Leč, i zde na mne číhala třináctá komnata - za jejími dveřmi celou dobu mé školní docházky dřepěly úlohy o pohybu.
Za pomoci fyzikářky jsem na tabuli úspěšně spočítala jakýsi příklad. Výsledek byl 120 nevím už čeho za jak dlouho. Ale těch 120 si pamatuji určitě.
"Výborně," jásala komise a já se začala tetelit, že je fyzika taktéž v suchu. Do chvíle, kdy se zákeřný přísedící z jiné školy zeptal: "A kolik je to metrů za hodinu?"
Vytřeštila jsem oči a pak tiše špitla:
"12 000 metrů za hodinu..."
Naštěstí jsem špitala opravdu hodně potichu. Moje milá fyzikářka, stojíc celou dobu u tabule věrně po mém boku zajásala:
"Správně, 120 000 metrů za hodinu!!!"
Třetí kolo - do ringu na jedné straně si stoupám já, v druhém rohu se škodolibě šklebí technologie.
Vytahuji obálku a poslouchám stručné zadání:
"Knižní maketa, sistace, průměrný gradient."
Usedám v koutku na potítko a lámu jednu z tam připravených tužek. Přichází ke mně profesor technologie, jukne mi přes rameno na prázdný papír a spustí:
"Průměrný gradient vám říkat nebudu, to je z vašeho oboru, to znáte, knižní maketa je ...(následuje přesný popis) a sistace je (opět dokonalá nápověda)."
Pak mne nechal o samotě s mým žalem. Věděla jsem totiž přesně, co je knižní maketa, znala jsem každý detail o sistaci - leč o průměrném gradientu jsem slyšela prvně v životě.
Před komisí jsem s maketou i sistací zazářila, řekla jsem o tom víc, než chtěla. Oddalovala jsem chvilku s průměrným gradientem. Ale věčně se to oddalovat opravdu nedalo a tak přišla minuta pravdy.
"Tak co nám povíte o průměrném gradientu?" zněla hnusně škodolibá otázka profesora, který mi napovídal. A tu najednou, stal se zázrak! Vyšla hvězda na východě... Ne, to je blbost... Ale můj vnitřní zrak spatřil učebnici otevřenou na 64 stránce a tam, vpravo dole graf průměrného gradientu! Jako ve snách hrábnu pro profesorovi, vytáhnu mu z kapsy propisku a už to, co mi vidění napovídá, mastím na papír.
Komise žasne... ale já ještě víc.
A třetí kolo je úspěšně za mnou.
Dlouhý den se blíží ke konci a mne čeká závěrečné kolo - jazyk ruský. Nebojím se - větný rozbor v ruštině není a nic mě nemůže zaskočit - ruštinu ovládám opravdu dobře a žádná komnata v ruštině přede mnou není zamčená. Jsem si naprosto jistá, že to dopadne výborně.
Při čekání na zavolání do třídy jsem klidná a dokonce uvažuji o tom, že něco malého pozřu - můj žaludek totiž již asi 24 hodin odmítl přijmout cokoliv kromě asi dvou van kávy.
Najíst se však nestíhám a jsem pozvána do učebny. Vytahuji si směšně nízké číslo - 1 - ke kterému patří nejjednodušší otázka - Majá semjá.
Usedám na potítko a koukám se z okna. Venku je hezky a za pár minut už tuhle anabázi budu mít v pohodě za sebou... Ta technologie mi ale dala... Poznámky si přece psát nebudu, tohle okecá každý blbec a já to umím, tak co se vzrušovat...
Spolužačka před komisí doplkala nějaké nesmysly a já se s ní střídám na židli.
"Přečtěte nám laskavě otázku a přeložte ji," vyzve mě předsedkyně komise.
"Majá semjá - Moje rodina," odpovídám a najednou je všechno pryč... Třída, komise, já... Není žádná třináctá komnata, žádné tajemno... zůstává jen VOKNO, VÝLOHA a NIC...
Po několika dlouhých minutách ticha otázka:
"Kagda vy radilas?"
Další minuta ticha za padlé...
"Kak vas zavut?"
Ticho léčí... Nechápu, co po mě chtějí vědět. Pozoruji předsedkyni komise, kterak se chce zakousnout do obrovského čokoládového zákusku tvaru koule. Ve výši jejích úst teplem znavený zákusek nevydržel a rozpadl se. Krásně to plesklo doprostřed jejího otevřeného sešitku s poznámkami. Komisařka zůstala chvíli zírat s otevřenou papulou na prázdnou ruku a pak její čelisti sklaply do prázdna. Vesele se tomu směji...
Profesor z cizí školy na mě zařve:
"TAK CO NÁM ŘEKNETE O VAŠÍ RODINĚ???"
"U bábušky sabáka," vysoukám ze sebe, stále se tupě usmívajíc.
"Výborně, alespoň něco jsme se dozvěděli! A jak se jmenuje babiččin pejsek???"
Rozesměji se víc a dím: "Ale babička má kočku!"
Komisařka vyvalí oči div si bulvami neshodí brýle z nosu, vyndá z papuly předposlední ocucaný prst, ten poslední neocucaný a stále ještě upatlaný od čokolády na mě namíří a prskne po mě několik sladkých drobečků vřísknouc:
"A VEN!"
Závěrem nebudu děkovat motostřelecké divizi majora Ticháčka, leč musím poděkovat svým andělům strážným, že jsem odmaturovala na první pokus. Přestože jsem ruštinu u ústních naprosto nezvládla a vyfasovala jsem nedostatečnou, výborná z písemky udělala své a tak jsem nakonec obdržela hodnocení z jazyka ruského dobré.
A jak se na to dívám s odstupem let?
Byla to brnkačka...
31. května 19.. nevim už kolik
Mám tatínka. Na tom není nic neobvyklého. Můj tatínek měří skoro dva metry a když si stoupne na váhu, její ručička ukazuje nepatrně nad 100 kilo. Můj tatínek je velice slušný pán, který sprostá slova používá pouze v případě, že vidí soudruha Biľaka. To i vidí rudě a říká něco o .... ale o tom nechci psát. Můj tatínek nikdy v životě nic neukradl - jenom jednou se vsadil a protože prohrál, šel v noci na lup. Kradl na státním socialistickém poli brambory. Nakopal dva pytle, hodil je do auta a celou zimu nemusel se svou ženou tuto užitečnou plodinu kupovat. Ale ani na tom není nic divného - mnoho z nás má tatínky a mnozí z našich tatínků občas loupili brambory. Není to sice nic chvályhodného, ale za socialismu se děly mnohem horší věci.
Můj tatínek má bratrance. V rodině mu nikdo neřekne jinak než strýček Katastrofič. Katastrofič měří tak 170 cm a váží sotva 70 kilo. A když viděl, že táta má zadarmo brambory, řekl svojí ženě Marušce: "Hele, Majdo, když má on brambory a jel pro ně kolik kilometrů daleko, já je nakradu na poli, které máme hned za zahradou." Teta Majda sice trošku brblala, že je to blbost a že Katastrofič nemusí mít z každého hovna špičku, ale strejček si mlel to svoje až teta rezignovala.
Byla půlnoc a dobře hlídané pole. Všude vůkol však černčerná tma a ať se hlídači namáhali sebevíc, nic než tmu nemohli vidět. Jejich psi sice mohli zloděje vyčuchat, ale jako správní socialističtí psi toho neměli zapotřebí a tak poklidně spali hlídačům u nohou.
Katastrofič nechtěl loupit přímo za svou zahradou a tak se vydal doprostřed obrovského bramborového lánu. Vesele si kráčel s pytli a motyčkou a když se ocitl v místech, kam by v poledne bylo odevšad vidět, zpoza mraků vyklouzl jasný měsíc, který byl právě v úplňku. "Doprdele průser!!!" blesklo Katastrfičovi hlavou, nicméně pohotově, jako voják při náletu, zalehl mezi řádky brambor. Jeho prudká inteligence mu rovněž napověděla, že jeho hlava, jenž neoplývala hustým porostem vlasů, může se v totmo světle lesknout. Nelenil tedy a holou lebku si pomazal hlínou jako africký válečník. Nebylo to ani moc složité, neboť den před strýčkovým lupem pršelo a hlína se mazala dosti dobře.
Strýček Katastrofič se svým válečným pomalováním vypadal jako pravý a nefalšovaný hrdina Rambo. Snad se i vžil do tohoto světového hrdiny a tak tedy náhlému záchvatu zoufalství a slabosti nepodlehl, tasil motyčku a jal se plazit mokrou hlínou a vykopávat užitečnou plodinu. Asi po půlhodině jeho slabé a netrénované svaly začaly pomalu umdlévat, strýc Rambo však vydržel, plazil se dál a dál rozbláceným polem a sbíral a házel do pytle a sbíral a házel do pytle... a pytel těžkl a strýc ho vláčel tím blátem za sebou, ale strýc dál sbíral a házel do pytle a pytel vláčel za sebou.... až byl pytel ze dvou třetin plný. Vzal statečně druhý pytel a kopal a hledal a házel do pytle a vláčel oba pytle za sebou.... a kopal a házel... když byl druhý pytel z poloviny plný, strýc Rambo to již vzdal. Jeho drobná tělesná schránka, která za sebou vláčela dva těžké pytle a která sama byla obalena několika kilogramy bláta již umdlévala. Katastrofič proto zvolil cestu ústupu, která vedla na opačný konec pole, než měl chalupu a pak se připlížil mezi kopřivami a komposty nepozorovaně po čtyřech hodinách zpět k domácímu krbu...
Teta Majda dodnes na strýcův návrat ráda vzpomíná. Vždy si přála mít velikého a robusního muže a v tuto, byť krátkou, chvíli se jí toto přání splnilo. Strýc měřil skoro metr devadesát (bláto smíchané s kompostem udělalo na podrážkách své) a co do objemu Jaroušek taky narostl (bláto udělalo svou službu na strýcovi všude...). Katastrofič s krví podlitým zrakem odhodil dva přetěžké pytle a vrhnul se do koupelny. Šaty, které měl na sobě teta ani neprala — nebylo na nich moc míst, kde látka držela pohromadě, většinu prostoru zabíraly díry různých tvarů i velikostí — rovnou je vyhodila. Rovněž Katastrofič byl samý šrám, škrábanec a podlitina, toho ovšem teta vyhodit nemohla, tak ho umyla, obvázala a uložila do postele. A šla dát brambory do sklepa, aby rovněž přes zimu, stejně jako můj otec, nemuseli kupovat brambory.
Ve sklepě teta Maruška vysypala brambory do připravených košů.... chvíli se v tom přebírala a pak převážnou většinu nabrala na lopatu a vrátila zpět do pytlů. V koších na brambory zbylo pár brambůrek. Pytle statečná Maruška odvláčela za humna, kde jejich obsah vysypala za kompost. Ihned se vydala do místního konzumu, kde okamžitě koupila velký pytel brambor, se sousedem ho odvláčela do sklepa a vysypala ke krčícím se asi osmi bramborám nasbíraných strýčkem.
Katastrofič spal až do dalšího dne dopoledne. Po probuzení se ihned vyrazil podívat na svůj úlovek a byl nesmírně spokojen, navíc i Maruškou velice chválen, jak je statečný a zdatný chlap.
Maruška a Katastrofič nemuseli celou zimu kupovat brambory. Katastrofič se dodnes holedbá svým statečným partyzánským činem. Katastrofič ale dodnes nechápe, kde se za humny u kompostu vzala ta veliká hromada kamenů obalených blátem, které byly veliké jako brambory...
Alfin strýček Katastrofič je muž mnoha tváří, které dává v sázku při svých dobrodružstvích a neuvěřitelných příhodách. Na jedné oslavě, při které jsem měl tu čest se s ním seznámit, začal vyprávět, jak to bylo tenkrát v letech sedmdesátých, když ohrozil naši státní bezpečnost svou pomocí agresorovi...
Strýček se tehdy živil jako taxikář po ulicích naší matičky Prahy. Všední vyprávění o tom, co lidi jsou schopni zapomenout v taxíku přeskočím a vetknu se do jednoho totalitního rána, kdy s kolegou dokončili společný kšeft pro jeden tehdá státní podnik.
Bylo poměrně brzo ráno, už měli i dost vyděláno a tak se rozhodli, že si zajdou na snídani. Přihnali se do Opletalky, kde bylo tenkrát stanoviště taxíků a jali se zaparkovat. Když se přiblížili, zjistili, že stanoviště pro pět taxíků zabírá umě jedna volha, zaparkovaná napříč skoro všech stanovišť. Zastavili, jali se zdravě rozčilovat, co že je to za vemeno, které si dovolí takhle zaparkovat a ještě k tomu na stanovišti „jejich“. Slovo dalo slovo a strýček zaparkoval způsobně svůj taxík před volhu (čumákem k chodníku) a kolega následujíc jeho příkladu zaparkoval za volhu, taktéž způsobně čumákem k chodníku. V čem spočívala pomsta řidičovi volhy? Od předku a zadku měla mezeru tak tři cenťáky, takže ani nejlepší šofér by nemohl odjet, mimo toho, že by zapřáhl pár volů za bok volhy a bokem ji vytáhl ven.
Spokojeni se svým dílem zamkli své taxíky a odešli na snídani. A protože již nikam nespěchali, snídaně se postupně protáhla na oběd a když se asi po pěti hodinách vraceli k autům, vykoukli zpoza rohu, zda uvidí naštvaného řidiče oné volhy. Hm je to divné, komentoval to strýček, nikde ani noha. No tak na něj kašlem, ať ještě chytíme nějaké rito, pronesl kolega. A tak se vydali ke svým taxíkům. Ovšem to bylo špatné rozhodnutí, i když jim stejně jiné nezbývalo.
Jakmile strčili klíčky každý do svého auta, najednou se zpoza rohu vyřítili dva rozběsněný žigulíci, smykem zastavili u nich, během okamžiku z nich vyskákalo šest lidí a než se oba taxikáři vzpamatovali, byli nacpaní do žigulů a už odjížděli pryč. Strýček si ještě stačil povšimnout, jak do jejich taxíků nasedají jiní pánové a pak už nic neviděl. Byli odvezeni někam, říká, že si už ani nevybavuje kam (nebo že bych si to už nepamatoval?) ale to není podstatné.
Podstatné bylo, že se strýčkovi rozběhl kolotoč výslechů typu „komu pomáháte“, „jak vás kontaktují“, kolik vám za to zablokování zaplatili“, „kdo vám to přikázal a jak“ a tak to pokračovalo až do pozdních večerních hodin. Teprve, když si naši chlapci z tehdejší státní bezpečnosti ověřili, že oba taxikáři mají výborné hodnocení na pracovišti, že i uliční výbor si cení jejich aktivitu a jejich povídání potvrdil i ten státní podnik, pro který ráno jezdili, dostalo se jim poučení, že svým chováním umožnili uniknout jednomu z živlů, kteří tenkrát byli vysíláni do naší země za účelem rozvracení našich šťastných nálad a životů. Sledovačka, která ho sledovala, nemohla v danou chvíli použít onu volhu, kterou strýček s kolegou tak krásně zablokovali.
Nic nepomohla jejich obrana, že to přeci nemohli vědět. Byli náležitě poučeni, že takhle se přeci nechová uvědomělý občan socialistické společnosti a že zprávu o jejich špatném chování pošlou i na jejich uliční výbory, jako odstrašující příklady.
Zdravý lidský rozum nakonec kupodivu ještě zvítězil a uliční výbor (oba bydleli vedle sebe, takže spadali pod jeden) to spláchl pod koberec.
Strýček se vrátil kolem půlnoci domů, kde ho vítala tetička slovy, že se nesmí tak přepínat a aby se příště z práce vrátil dřív. „Nakonec, nejezdíš tam přeci sám, tak nemusíš všechno odjezdit ty“ řekla tetička a tak jí strýček vyprávěl svůj celodenní příběh. Teta se nejdřív strašně řehtala, než si uvědomila, že už ho taky nemusela v životě vidět...
Říká se, že svátky vánoční jsou svátky klidu a míru, že lidé jsou (mají být) k sobě ohleduplní, vstřícní a hlavně se mají mít stráááášně rádi. Strýček Katastrofič v návalu této nálady slíbil svému synkovi, že mu večer dojede do myčky umýt vůz. Synek to jen uvítal, protože ještě v práci doháněl všechny možné resty a druhý den ho čekal výlet s tchýní, která si na čistá auta velmi potrpí.
Katastrofič se podíval večer na Nově na zprávy, poté nasedl do synova vozu a vyrazil. K myčce dojel bez problémů, objednal mytí vozu za 110,- Kč, důkladně ZAVŘEL VŠECHNA OKÝNKA ve voze a nechal se pomalu unášet pásem a relaxoval za hukotu kartáčů a stříkající vody.
Pohoda však netrvala dlouho. Po několika minutkách se kartáče zastavily, voda přestala téct a vůkol se rozlehlo slavnostní ticho. (No, slavnostní vzhledem k situaci asi moc nebylo, ale berte to jako básnický vánoční obrat).
Katastrofič poněkud znejistěl a čekal, co bude pokračovat. Za deset minut otevřel okýnko a začal volat na obsluhu. Když už po dalších deseti minutách hulákání začínal sípat, bylo mu jasné, že se pomoci nemá šanci dovolat a vystoupil z vozu, že si pro obsluhu tedy dojde.
Jakmile zabouchl dvířka u vozu, tak to začalo. Kartáče začaly zase pracovat, z trysek začala tryskat mýdlová voda a uprostřed toho se u země plazil Katastrofič. Když se vedle něj objevily zadní dvířka vozu, podařilo se mu naskočit zpět do auta. Tam viděl další katastrofu — zapomněl totiž u řidiče zavřít okýnko, ze kterého řval o pomoc. Neváhal a pohotově zmáčkl čudlík, kterým se okýnko zavírá. Snad se spletl z leknutí, či snad špatně viděl, protože měl obličej plný mydlinek a tak zmáčkl čudl vedlější, kterým se otevírá okýnko u spolujezdce. Po chvíli se mu sice podařilo obě okna zdárně zavřít, leč mydliny v autě udělaly zajímavou dekoraci.
Jakmile mycí proces skončil a myčka auto vyhodila na mrazivý vzduch, strýček vylezl ven a odchytil konečně obsluhu, které si stěžoval na chybu linky. V tu chvíli si také všiml auta, které bylo mokré a šmouhaté, jako by v myčce vůbec nebylo.
"Měli jsme tu malý defekt, už je vše opraveno, vjeďte si do linky znovu," radil obsluha. Ale již neřekl, že si za znovuprojetí linkou stýček musí znovu zaplatit 110,- Kč. Nebyl tam totiž majitel a tento dobrý muž, coby pouhý zaměstnanec neměl zmocnění někoho pustit do myčky bez placení z jakéhokoliv důvodu.
Běsný Katastrofič nasedl ve svých mokrých šatech na zcela promáčené sedadlo řidičovo a odjel domů. Tam se převlékl do suchého oblečení a šel auto umýt na dvorek ručně. Pak s tetou do rána fenovali sedadla, aby byla druhý den použitelná a synek mohl svou tchýni odvézt na slíbený výlet.
Stihli to. Ráno bylo auto čisté a relativně suché. Deky na sedadlech byly odůvodněny tím, že sedadla jsou studená a tchýně by mohla nastydnout.
A Katastrofič oslavil Nový rok sice s parádní rýmou, leč zcela nadšen, protože se jeho životní pouť obohatila o další katastrofický zážitek.
Vánoce 2003
Už jsem se zmiňovala, že mám strýčka, kterému v rodině důvěrně všichni říkáme strýček Katastrofič. Prožívá neuvěřitelné a katastrofické příhody celý svůj život. Je úctyhodné, že se dodnes těší pevnému zdraví a jeho věk již překročil sedmdesátku. Poslední jeho neuvěřitelnou příhodou je nákup dvou levých bot u Bati, ale dnes chci zavzpomínat na oslavu Silvestra 2000...
Tehdy měl den i silvestrovská noc příjemnou atmosféru, jedlo se, pilo se, trampská kapela hrála staré trampské písničky a všichni jsme zpívali. Vzhledem k přísnému dozoru Jaroušovi manželky bylo jídlo i pití dobré a nehrozilo nebezpečí návštěvy pohotovostního lékaře. Aby náhodou někdo neskončil na chirurgii, odmítali jsme vylézt i na náledí a nepokazit zlomenou končetinou fakt prima zábavu.
Pomalu ale jistě se blížila hodina duchů a s ní příchod Nového roku. Čím jiným si připít, nežli Bohemkou? Teta připravila sklenky a Katastrofič se ujal otevírání lahve... Zručně strhl alobal, rozmotal drátek, zatřepal lahví, aby šumivý mok pěkně stříkal a... nic. Jarouš zatřepal ještě jednou a my — již několik vteřin po půlnoci — čekali s připravenými sklenicemi a ... nic. Všichni jsme napjatě pozorovali zátku, která se ani nehla.
"Safra, co se to děje???" divil se Katastrofič a namířil lahev zátkou proti svému pravému oku, aby jí mohl bedlivěji pozorovat a BUM ššššššššššssss šššssss ššššš ssssssss áááááááááááúúúúúúúúúúú....
Táta nelenil a vyrazil nastartovat auto. Cestou upadl a zlomil si nohu v kotníku. Naštěstí nás řidičů bylo po ruce víc a tak ten nejstřízlivější opatrně došel k autu a oba odvezl na pohotovost. Zatímco tátovu nohu sestřička oplácávala sádrou, lékař se svíjel na zemi a strašně se Jarouškovi Katastrofičovi smál. Prý mu přišlo k smíchu, jak někdo může čučet na odjištěný šampus z takového úhlu...
Strýček dopadl dobře. Už druhého ledna viděl a jen do jara jeho obličejík zdobila krásná modřina.
31. 1. 2000
Před několika lety se strýček Katastrofič rozhodl žít zdravě a sportem si zpevnit své, již nepatrně povolené, břišní svaly. Dlouho zvažoval, kterým sportem by nejlépe mohl svému tělu dopřát postavu Ramba, až nakonec zvítězila cyklistika.
Katastrofič neváhal a vytáhl z kůlny své staré kolo značky Ukrajina, pořádně ho vyčistil od slámy, umyl od slepičinců, opravil brzdy, promazal... prostě dal ho do stavu pojízdného, ve kterém se kolo již asi třicet let nenacházelo.
Pro první jízdu si Katastrofič zvolil cestu mírnou, krátkou a bezpečnou — přeci jen na kole mnoho let neseděl a nechtěl nechat nic náhodě. První vyjížďka však byla kratší než předpokládal, zato nebyla ani mírná, ani bezpečná...
V první zatáčce, kdy chtěl odbočit na rovnou cestičku vedoucí okolo lesa, nezvládl těžká řidítka bytelného sovětského výrobku a střemhlav se pustil z prudkého kopce doprostřed návsi. Teta, spatříc tuto situaci, odběhla do domu připravit náplasti, obvazy a telefonní číslo na rychlou záchrannou pomoc...
Katastrofič se na neovladatelném kole řítil šílenou rychlostí přímo proti obrovskému kravínu pod kopcem za návsí. Všem svědkům této jízdy zatrnulo a už Katastrofiče viděli rozmáznutého na hrubé zdi. Ale Štěstěna Katastrofiče ani v této situaci neopustila a tak strýček minul zeď kravína asi o dva centimetry. Kolo se mu podařilo zastavit na místě o bytelnou psí boudu — ovšem to neplatilo pro jeho tělesnou schránku, která z jízdy plynule přešla v plavmý let, který Katastrofič doprovázel velmi zajímavým válečným pokřikem nějakého dosud neznámého agresivního indiánského kmene. Při Katastrofičově dopadu doprostřed řídkého hnojiště se ozvalo mohutné ČVACHTPLESK a blízké okolí bylo oblaženo vydatnou sprškou čehosi nehezkého.
Doma se Katastrofič 16x vykoupal, 35x navoněl, kolo hodil zpět do kůlny se slovy, že na takovém starém krámu už nikdy jezdit nebude a po několika dnech, kdy se mu podařilo nebýt tak intenzivně cítit onou specifickou vůní domova, vyrazil na nákup kvalitního horského kola s hóóódně převody. Vybral si velmi krásné kolo světové značky a investoval do něj světové peníze.
Týden po nákupu kola Katastrofič trávil tím, že si tento sportovní skvost stále prohlížel, leštil, čistil, oprašoval... až se na to teta nemohla dívat a kolo z obýváku přesunula do garáže.
Strýček pak už stejně nevydržel a jednoho odpoledne vyrazil do blízkého městečka na svou první vyjížďku. V tamním nákupním středisku si chtěl totiž koupit helmu — bez ní se přeci na silnici nesmí...
Do města a před obchody dorazil Katastrofič v naprostém pořádku a bez nehod. Své luxusní kolo zaparkoval do stojánku mezi dalších asi třicet obyčejných až hnusných kol, z obavy před zcizením dlouhý stojan obešel a z druhé strany své kolo pečlivě připoutal ke kovové konstrukci stojánku a bytelný řetěz zamkl ještě bytelnějším zámkem. A vyrazil na nákup.
V obchodě se sportovními potřebami prodával jeho kamarád, který mu velmi ochotně pomohl vybrat nejen tu nejlepší a nejkvalitnější (a nejdražší...) helmu ale i cyklistické rukavice, chrániče na lokty a kolena a tachometr. A protože se již blížil konec otevírací doby obchůdků na malém městě, vyrazili oba zapít své setkání jedním pivkem do blízké hospůdky.
Nebylo to pivko jedno (jak se dalo čekat), ale pivka tři (což je ještě snesitelné). Před hospodou se oba kamarádi rozloučili a každý vyrazil jiným směrem — kamarád do svého domu vedle hospody a Katastrofič zpět před obchod, kde na něj čekalo přivázané kolo.
To přivázané kolo tam opravdu čekalo. Ne však samo — i se svým dost nasraným majitelem, který naprosto nechápal, proč mu nějaký plantážník jeho staré kolo značky Ukrajina přivázal tak strašným řetězem ke stojanu. Dost zuřil. Chvíli Katastrofiče honil po náměstíčku, ale když pochopil podstatu věci, docela rychle se zklidnil.
Katastrofič kolo onoho dobrého muže osvobodil, jako odškodné za několikahodinové čekání majiteli kola věnoval řetěz i se zámkem a odešel s přilbou na hlavě, chrániči na loktech a kolenou a s tachometrem v ruce pěšky domů.
Jiné kolo tam totiž už nezůstalo...
léto 1996
Strýček Katastrofič má už přes dvacet let chaloupku v jedné maličké malebné vísce na Šumavě. A ve vedlejší vesnici má chalupu Katastrofičův starý kamarád z vojny Pepan, se kterým svého času s nasazením života bránili československé hranice od všivých diverzantů. K pramalé radosti svých manželek pořádají tito dva ctihodní kmetové pravidelné pivní seance - vždy jednou za měsíc se na střídačku sejdou v hospodě v jedné či druhé vesnici...
Ono letní odpoledne bylo velmi teplé a Katastrofič se vypravil do devět kilometrů vzdálené vesničky za kamarádem na jeden z těchto dýchánků. A protože je strýček ve stále dobré fyzické kondici, za slabé tři hodinky již usedal vedle Pepana ke zlatavému moku. Zabrali se tehdy víc do vzpomínek na vojnu a než se nadáli, odbila hodina duchů a strýček Katastrofič se připravil k odchodu. Nic nedbal na své těžší nohy a vrávoravější chůzi, zapříčiněnou vydatnějším požitím alkoholu a vyrazil směrem k domovu, aby se kolem třetí dostal do postele. Vesele si to štrikoval přes silnici do pole a pak zpět na silnici, jeho neekonomická chůze mu na náladě neubrala a teplou nocí se přeci jen — i když klikatě a vrávoravě — blížil k domovu. Po dvou hodinkách se jeho chůze stala ráznější a cesta se přestala tolik klikatit. Pivko pomalu vyprchávalo z jeho krve. Ale přeci jen — je to pivo... Strýček je také člověk a tak — jako cestou již po několikáté — přistoupil ke keříku u silnice. Ale co čert nechtěl, ve tmě šlápnul na poklici od kola nějakého auta a neladně po ní sjel na dno škarpy. Protože se mu nic nestalo, lehce zanadával a liboval si, že bude mít další příběh do své sbírky. Jakmile se pak zbavil přebytečného piva, pokračoval v cestě a už hledal vhodná slova a přirovnání, kterými bude svůj pád do škarpy líčit.
Po dalších třech hodinách už svítalo a před Katastrofičem se konečně objevila vesnice. Zastavil se a vytřeštil oči... TO NENÍ JEHO vesnice! To je přeci vesnice, kde bydlí Pepan, se kterým včera tak vesele popíjeli!!! Katastrofič chvíli nechápal... Pak si vzpomněl na svůj pád u keříku... a pak jak pokračoval v cestě, ale les místo po pravé měl z ničeho nic po levé ruce...
Když Katastrofičovi došla tvrdá skutečnost, pokrčil rameny, obrátil se a vyrazil opět na cestu k domovu.
stalo se v létě 1997
Byl krásný letní den, od rána pražilo sluníčko a strýček Katastrofič se vydal s tetou a vnoučaty na poměrně vzdálené koupaliště. A protože bylo horko, strýček odmítl jakoukoliv tuhou stravu a lil do sebe jednu limonádu za druhou. A nakonec neodolal pořádné porci melounu. A pak se vesele všichni ráchali ve vodě, pak popíjeli limonády, pak požírali melouny, opalovali se, ráchali ve vodě, popíjeli limonády... a tak pořád dokola... A libovali si, jak prožili hezký den.
V pokročilých odpoledních hodinách se sbalili, nahnali děti do auta a vyrazili zpět k domovu. Cesta prvních pár minut ubíhala docela pokojně, ale pak nastaly problémy. Především ve strýčkových střevech, kde limonády s melounem dělaly divy. Strýček střídavě blednul, rudnul a nadával, když zezelenal, tak nápadně ztichnul a čelo mu pokryla vrstva potu zapříčiněná nikoliv horkem, nýbrž revolucí v jeho útrobách.
"Tak zastav a skoč si do lesíka," nabízela mu teta.
"Nebudu jako malý dítě, doma jsme za pět kilometrů, to dojedeme v pohodě!" odpověděl strýček Katastrofič.
"No, jak myslíš... hele," ukázala teta.
Strýček vytřeštil oči, zamumlal cosi neslušného a poslušně zastavil své vozidlo.
"Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola. Váš řidičský průkaz, prosím," ozvalo se do řidičova okýnka.
Strýček podal roztřesenou rukou silniční kontrole všechny požadované doklady. Ruka se mu ovšem díky břišní křeči třásla tak, že to bylo nápadné:
"Pane řidiči, vystupte si, provedeme dechovou zkoušku na alkohol."
Střýček sevřel ještě pevněji všechny své svěrače a mátožně vystoupil z vozu. Byl mu přidělen balonek s výzvou, aby ho jedním dechem nafouknul.
"To je málo, pane řidiči, musíte fouknout silněji," naváděla kontrola, když strýček lehce dýchl do balonku.
A pak strýček foukl, co mu plíce stačily...
Bohužel při jeho silném fuku poněkud opomněl na své problémy a díky tomu se ozval velmi zvláštní zvuk, doplněný velmi nepříjemným vizuálním a především čichotavým efektem.
"Pane řidiči, vy jste se... to je snad urážka veřejného činitele... co to.. vy jste se..."
"No co, je to starej dědek, prostě se posral..." hýkala v záchvatu smíchu z vozu tetička a pokračovala: "To je u něj naprosto normální, už je jako malý dítě!" I vnoučatům se nastalá situace velmi líbila a vesele se hihňaly také.
Strýček dostal zpátky všechny doklady a byl propuštěn. V tu chvíli osádku vozu smích přešel... těch pět kilometrů k domovu měl každý z nich v autě pouze nohy - od pasu výš se všichni vykláněli z okýnek, chvílemi žloutli a zelenali a měli co dělat, aby si udrželi obsahy svých žaludků alespoň přibližně na obvyklém místě...
červenec 2004
PRIMA JÍZDA
Tak jsem prisel na to, ze musim napsat o me vcerejsi jizde autem. Predstav si situaci, pozdni odpoledne, kdy ja se vratim cely unaveny z celodenni driny domu, odlozim svuj lehce unaveny oblek a pozdravim se s rodinou. Jsouc vrele privitam zostrazitim a cekam, odkud to prijde. A nemylil jsem se. Jak se dalo ocekavat, jiz bylo domluveno, ze objedu s rodinou polovinu Prahy. Nu coz, rekl jsem si, alespon si zase chvili zajezdim. To jsem ale netusil, co me potka. Za chvili rodina naskakala do auta a ja s vykrikem HURA a v ocekavani hezke odpoledni prazske tlacenice, vyrazil do ulic.
Ma ocekavani se naplnila. Dojet v danem case z Karlina k Narodnimu divadlu byl ukol nelidsky a tak ma manzelka se slovy "radsi si dojedu tramvaji! vypadla z auta na nam. J. Palacha. Po usilovne snaze se mi povedlo otocit a opet pres Karlin dojet ke tchyni na Balabenku. Nyni preskocim nekolik nezajimavych okamziku, ale po zabouchnuti dveri od tchynina bytu s triletym synem Markem za ruku jsem usoudil - tak a nejhorsi mam za sebou.
Opak byl pravdou. Se synem jsme ze srandy zkontrolovali ucet pres bankomat, ktery mimochodem nezklamal a penize, jako kazdy mesic pred vyplatou, zatloukl. Pobavene jsem usoudil, ze se to dalo cekat a radostne z dobreho usudku jsme nasedli do auta. A to byl kamen urazu. Auto, ktere mne, az na vyjimky, nikdy nenechalo ve stychu asi usoudilo, ze bylo dost radosti a reklo si, ze nechytne a nechytne. A ja zacal svolavat hromy a blesky, poslal jsem ho do vsech horoucich prdeli a doufal, ze se obmekci. To muj, jinak milovany, syn pronasel reci jako "auto nejede, tato proc nejedeme.." a podobne. Ve chvili, kdy baterie zacala tvrdit neco o unave materialu, jsem pochopil, ze nezbyde, nez sehnat pomoc (z hury).
Bohuzel frekventovana ulice Sokolovska neni moc vhodna pro experimenty s roztlacovanim ci roztazenim vozidla. A tak ve chvili, kdy jsem uvidel zablokovanou nejblizsi krizovatku navesem, pochopil jsem, ze to je ta jedina moje chvile. Oprel jsem se z plnych sil do auta a ono nic. Takze po prozkoumani problemu a povoleni rucni brzdy, sebrajic zbytky sil, jsem zacal auto tlacit silenou rychlosti snad kupredu, i kdyz o tom se by dalo pochybovat. Nikdy jsem neveril, ze 10 metru po kostkach muze byt tak dlouhych. Ale nakonec se povedlo a ja opustil prokletou Sokolovskou na nejblizsi krizovatce.
Musim se priznat, ze jsem jiz davno pred tim prestal vnimat, co je to kasel, vyplivnute plice po nacpani zpet do hrudi zacaly pomalu pracovat a s privalem kysliku jsem opet zacal vnimat, jak se Marek, pohodlne rozvaleny v detske sedacce stale dokola pta, proc uz nejedeme. Asi tak po uplynuti pul hodiny se do mne dala zima a vidina umrznuti mi nalila silu do podlomenych nohou. Vidina blizkeho kopecka a mozneho nastartovani mne doslova vysponovala v dostihoveho kone, kdyz mu otevrou startovaci box. Jeste kus kopecka, ten je mirny a pak uz to pujde. A najednou to prislo, kopecek skoncil a auto se rozjelo silenou rychlosti peti kilometru za hodinu a po mem naskoceni a zarazeni druheho rychlostniho stupne jednou skytlo a naskocilo. Uplne jsem citil, jak se auto divilo, co jsem to blbnul a nenastartoval ho normalne. No a pote co jsem dojel domu a rozplynuly se mi mzitky pred ocima, jsem stastne dovedl syna do naseho bytu a rekl si, ze to byl prima vecer.
No rekni -neni ten zivot krasny?
e-mail 10. 12. 1998 od Silvestra
Na mém stole leží od nedávna nový, zvláštní kus
je to věrně padělaný lidský trus.
Často sedím za večera nad tím hovnem zadumán,
usměji se, pozaslzím, když ho k oku pozvedám.
Snad byl otcem toho trusu přepychový hodokvas,
či je dílem proletáře nebo sličné ženy as?
Či mu kmet na lůžku trýzněn znenadání život dal,
či byl otcem jeho mladík, když k milence pospíchal?
Škoda, že ni novin kousek vedle hovna neležel,
znal bych aspoň politiku, k níž jeho pán náležel.
Hovno mlčí. Svědek němý neprozradí, kde se vzal,
nepoví kde, jak a kdy ho mistr jeho zanechal.
Leč dál má touha sahá, dál se úvah tísní sbor,
tím, že hovnem povrhuji, vím že psancem je ten tvor.
A přece každý, kdo tu žije, měl by hovnu poctu vzdát:
Co jsou platny miliony, když nemůže člověk srát?
A má hlava dále bádá, dál se musím hovna ptát,
byla jeho zrodem louka, sad, či les, či reterát?
Sta mi myslí představ spěchá, marné všechno pátrání,
bohužel nebyl jsem kmotrem hned při jeho vysrání.
A to hovno z ruky dávám s rozmrzelou náladou,
žel, že zůstane mi vždycky nejtemnější záhadou.
Ale jedna věc mě těší
- z hovna čerpám nauku:
V hovně jsme si všichni rovni...
ať ho vysral cikán, nebo slavný generál,
hovno podrží svou formu - no a smrdět bude dál.
a ten člověk ať je králem, ať je žebrák prosící,
tím je víc, než pro to hovno živou jenom voznicí.
|
Podívejte se! Tolik hostí k nám přichází ze západu! Jen se sypou! A jak se jim u nás líbí. Už se ohlížejí po našich brambořištích, aby se usadili. Rychle, nasadit vajíčka někam, kde budou jako pod střechou. Však už samička klade na rub listu první hromádku. Na sousední nať naklade druhou a vedle naklade další hromádky.
|
|---|---|
| Ondřej Sekora: O zlém brouku bramborouku - O mandelince bramborové, která chce loupit z našich talířů / Obrázky nakreslil autor / Vydalo Státní nakladatelství dětské knihy v Praze roku 1950 / Vytiskla Státní tiskárna, závod 04 / První vydání / Výtisk 1-120.000 / cena 3 Kčs / 129/290 |
© Tenhle web je můj, a kdo něco obšlehne, tomu shnije monitor! 1998-2004