Byl začátek července leta páně 1998, ani já ani Silvestr jsme z jistých důvodů nechodili do práce, neměli jsme dovolenou, neměli jsme co dělat. Co teď? Jeden známý nás poprosil, jestli bychom mu něco nedovezli ke známým, kteří bydlí v Itálii. No, proč ne, ještě jsem tam nebyla, bude to fajn.
Zajištění cesty však zůstalo zcela na nás. Nastal první problém: čím? Moje 13 let stará škodovička sice jede dobře, ale do Itálie s ní? Byla jsem přesvědčená, že to na takovou cestu není ideální auto. Silvestrova také 13 let stará škodovička už nejede dobře, navíc jí právě skončila technická. Ale štěstí nám přálo a jeden příbuzný nám půjčil asi pět let starého Favorita. Měl najeto přes 200 000 km - a to po Praze jako technické vozítko, které vozilo asi dost rozměrné a těžké náklady. Nicméně ono úterý Favoušek stál před mým domem a já do něj celá natěšená na krásnou cestu nastoupila. Bylo krásné počasí, sluníčko svítilo celé dny, prostě pohoda! Od cesty jsem očekávala mnoho.... a nezklamala jsem se.
Ještě před opuštěním České republiky jsme se museli stavit v České Lípě pro knoflíky. Proč ne, času je dost, v pátek v poledne jsme doma. Nerozladilo mě ani to, že jsme před barákem zjistili, že v jednom kole je hřebík. Fláknem tam rezervu a nic nás přeci nemůže vyvést z míry a těžké pohody. Je krásně, svítí sluníčko, paráda!
Pohoda vydržela asi 15 km k Mělníku. Tam byla bouračka. Ne naše, ale kolona vozidel čítala mnoho set metrů. Bylo poledne, krásné počasí, sluníčko pražilo... Po hodině nám jistý domorodec ukázal zkratku mezi poli. Několik šílenců se tudy skutečně pustilo. My také. Cesta byla fantastická, po dešti ji snad vyjel velmi težký tank. Favoušek po ní statečně pár kilometrů kličkoval, klouzal, bořil se.... ale jel. Škoda, že asi 10 metrů před silnicí najel na cosi, co prorazilo pneumatiku. Dokonale. Absolvovali jsme ještě těch 10 metrů, pak po ráfku dalších pět a tam jsme se statečně pustili do výměny kola. Oba dva rukou společnou a nerozdílnou -Silvestr měnil kolo, (za to, které bylo méně píchlé) a já se mu pletla pod nohy. Sluníčko pražilo, bylo krásné letní poledne - dobré tak proflákat ho u vody... ale pohoda trvala dál. Kolo se vyměnilo a frrr do České Lípy. Cestou jsme se stavili v pneuservisu a nechali opravit obě kola. Bylo krásné letní odpoledne, sluníčko pražilo, v autě bylo teploučko...
Do České Lípy jsme místo v 15 hodin dorazili v 17, ale byli jsme v těžké pohodě - Itálie před námi, žádné povinnosti, starosti, nic nás nemůže rozházet a ani překvapit. Ani 60 kg knoflíků, které nám byly nacpány do auta. (Přesto jsme nevydrželi a před hranicema jsme se mezi ně podívali - neznali jsme ani odeslílatele, ani příjemce - co kdyby tam byl nějaký paš. Nebyl. Byly tam opravdu jen knoflíky.)
Někdy v noci jsme přejížděli česko-německé hranice a po půlnoci jsme v autě na několik hodin zatvrdli. Ono bylo totiž celý den dost teplo a nějak na nás padla únava. Spali jste někdy v autě? Zkuste to třeba jen hodinu a pak uvidíte, že budete závidět medúzám, které nemají kosti. Ale i to jsme zvládli a za ranního kuropění jsme vyrazili dál. Jen se na nás trošku začínala projevovat mírná nervozita - ani jeden kromě češtiny neovládáme slušně žádný cizí jazyk.
Vesele jsme se v onom krásném počasí řítili dál a stále jsme si mysleli, že nás nic nevyvede z míry. Ale spousta čaje a kávy, kterou jsem v onom krásném počasí nestačila vypotit, chtěla opustit mou tělesnou schránku. Ježiši, jak já se tam domluvím - počkám někam k lesíku.... Po nějaké době jsem přestávala komunikovat, pot, který se mi řinul z čela byl studený a nebyl způsoben krásným slunečným počasím a z dálnice se nedalo sjet. Nedalo se dělat nic jiného - zastavili jsme u pumpy a rozešli jsme se - já na holčičky, Silvestr na chlapečky.
Použití bylo zdarma. Toalety jsem si ani moc neprohlídla, vlítla jsem do první volné kabinky a teprve po chvilce jsem začala vnímat okolí. Jsem zvyklá z domova po sobě spláchnout. Zavzpomínat na Aleše mě donutila absence splachovacího zařízení. (Aleš byl náš bývalý kolega, kterého nebylo v lidských silách možno naučit používat splachovadlo na záchodě... natož si po použití WC mýt ruce...) Neměla jsem do té doby tu čest seznámit se s německými toaletami na parkovištích a u benzínových pump. Tahle byla první a záhy jsem se přesvědčila, že nejen Aleš, ale i já jsem debil. Ohmatala jsem snad celou mísu a... nic. Pak jsem se omylem dotkla jedné dlaždičky... a voda začala proudit do mísy. Když jsem si prohlížela onu dlaždičku (která nepatrně vystupovala ze zdi - ale faktjen trošku), vyděsil mě další zvuk vycházející z mísy. Koukám do ní - a ona se sprchuje a prkýnko vesele koluje dokola. Prkýnko se otočilo dvakrát - podruhé se fenovalo.
Pak jsme si dokonce dali i kafe, něco malého k snědku a jeli jsme dál. Bylo krásné počasí, sluníčko svítilo, pohoda. Německem jsme projeli bez problémů a než jsme se nadáli, vítalo nás Švýcarsko. Na hranicích o nás neprojevil nikdo zájem a tak jsme se vrhli do švýcarského vnitrozemí. Bylo krásné počasí, slunčko svítilo. Švýcarsko je krásná země, čistá, upravená, dálnice příjemná. Jeli jsme dál a dál - Favoušek statečně ukusoval kilometr po kilometru závratnou rychlostí 120km/h. Bylo krásné počasí, sluníčko svítilo. Pohoda. Na parkovišti jsme si na mapě vybrali nejvýhodnější hraniční přechod do Itálie. Časem se ukázalo, že nejvýhodnější byl pouze na mapě. Byl to přechod u St. Moritz. Favouška jsme nasměrovali tím směrem a zdálo se, že Alpy zdoláme cobydup a v italském Edolu - cíli naší cesty - budeme brzy večer pojídat pizzu. Ještě teď se směji.
Alpy jsou krásné. Prodírali jsme se mezi horami po krásné dálnici. Kilometry jsme za sebou nechávali jako nic. Vůbec nám nevadilo, že nás předjíždí stále více aut. Bylo krásné počasí, sluníčko svítilo. Pohoda. Ale hory okolo nás byly čím dál tím vyšší a dálnice už nebyla dálnice, ale silnice - tunel - silnice - tunel. A zatáčky. Útočila jsem chvílemi na Silvestra smrtícím zvukem - ječela jsem jako kráva, vidíc pod sebou propasti a nad sebou skalní monumenty. (Ačkoli - jako kráva jsem asi neječela - okolo silnice klikatice byla spousta krav - a ani necekly. Jen čučely, přežvykovaly, zvonily zvony na šíjích a ani jedna z nich nebyla fialová.)
Cesta byla strašná. V době, kdy jsme plánovali večeři v Edolu, měli jsme před sebou St. Moritz. A úzká cesta vedla zatáčkami (180 °!!!) prudce nahoru, prudce do zatáčky, prudce dolů, prudce nahoru, do zatáčky, nahoru, do zatáčky, dolů, nahoru, dolů, do zatáčky, dolů, nahoru, nahoru..... St. Moritz jsem viděla za tmy. Z děsné jízdy si pamatuju, jak jsem viděla černé obrysy hor, nad nimi o něco méně černou oblohu posetou hvězdami, na nepřístupných místech skal úchvatně osvícené kostelíky a dole v údolí St. Moritz. Zastavíme se a pár minut pobudeme - byl to nádherný pohled. A už bylo tak pozdě, že pár minut nás už nijak neohrozí. Nikde ani človíčka, ani autíčka, jen hvězdičky, hory a kostelíky.... Konečně ta pravá, nefalšovaná romantika... Jakmile auto zastavilo, začichali jsme - co to tu hergot smrdí? Jako když se pálí guma. Venku bylo opravdu krásně ... nikde ani človíčka, tmu proráželo světlo hvězdiček, kostelíků a předních pneumatik Favouška.
To byla chvíle, kdy mi bylo přiznáno, že ruční brzda u Favouška není v nejlepším stavu a že její účinnost není tak zcela na 100%. A okolo tma, nikde ani človíčka, ani autíčka a ... stejně by to bylo asi jedno, i kdyby se někdo ochotný objevil, nedomluvíme se. Když Favoušek trošku vychladnul, vyrazili jsme na cestu. Nahoru, nahoru, do zatáčky, dolů, dolů, do zatáčky, dolů, do zatáčky, nahoru, zatáčka, nahoru, zatáčka....... UÁÁÁÁÁÁ. Trvalo to do 22 hodin. Žádný Edolo, žádná pizza, žádný kafe. Jen zatáčky, kopce, střídavě brzda motorem, brzda přední, brzda ruční.... a najednou italská hranice! DOGANA ITALIANA! Edolo je na mapě sotva centimetr od hranic - ještě tak půl hodiny a jsme tady. Hi hi hi. Kdo takovou cestu absolvoval, ocení mou vtipnou poznámku.
Italové na hranicích po nás něco chtěli, ale po čase to vzdali. Pustili nás dál, když se ujistili, že sebou nemáme žádné děti. Za pár minut jsme tam. Za pár minut jsme jeli dolů, nahoru, do šílené zatáčky, nahoru, do další šílené zatáčky, dolů, nahoru, dolů, zatáčka, nahoru, dolů, nahoru, zatáčka, nahoru, zatáčka, dolů, zatáčka, nahoru...UÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!
Uprostřed krásných nočních Alp, chvíli po překročení italských hranic nám došel benzín. Jako správní čecháčkové nevidíme problém, protože i když se to nesmí, máme v autě kanystr s dvacítkou. Takže pohoda. Zastavíme na místě mezi dvěma šílenými serpentinami a Silvestr vytáhne kanystr. Já se kochám pohledem na hory s několika osvětlenými kostelíky. Majestátní ticho přeruší Silvestrův řev nepublikovatelnými slovy. Kanystr má totiž násosku udělanou pro normální auta, avšak Favoušek má katalyzátor, což pro laika především znamená to, že má užší hrdlo do nádrže a sosák kanystru se tam nevejde.
Vesele do sebe napereme obsah grapefruitové mattoniho minerálky, která v autě několikrát přešla varem, přepižláme kapesním nožíkem lahev a uděláme si provizorní trychtýř. Ta svině láhev má ale taky příliš veliké hrdlo, takže zapalovačem nahříváme plast, smradem zamořujeme okolí a výsledek se dostavil. Jakýmsi způsobem jsme do nádrže dostali deset litrů, zbytek jsme věnovali trávě a svým rukám. Vedle jsme toho tolik vylili nejen proto, že trychtýř za moc nestál, ale i proto, že baterku jsme neměli a nezdálo se nám vhodné na svícení do nádrže používat zapalovač. Po této akci jsme smrděli jako ropáčci, nicméně mohli jsme vyrazit na další úžasnou cestu.
Tania na nás čekala uprostřed náměstí a po srdečném přivítání nás odvedla do penzionu, ve kterém nám zajistila nocleh. Dost mě překvapilo, že je v Itálii slušností ubytovat se do půlnoci, na nás se koukalo díky našemu pozdnímu příchodu dost nepatřičně. Děsně maličká paní (naštěstí kamarádka Tanji) nás zavedla do úžasných pokojíků, zamumlala buona notte a zmizela kamsi v zšeřelých chodbách. Hodili jsme na sebe se Silvestrem tlamu a rozešli se do svých pokojů, které jsme naštěstí měli na jednom patře. Vlezu si do svého pokojíku, lampička svítila, na lustr už asi bylo pozdě, chci se juknout z okna, jak je venku, ale vidím jen balkon a sušící se hory prádla, prošmejdím dokonale celých 5 metrů čtverečních a nenajdu koupelnu. Vylezu tedy na chodbu s tím, že se zeptám Silvestra, je-li na tom stejně. Uprostřed chodby se potkáváme - chtěl se mne zeptat na totéž.
Koupelnu jsme na konec našli (sousedila s mým pokojem, heč!). Jako dáma jsem dostala přednost a po tropickém dni, stráveném v autě jsem se vrhla do sprchy. JEŽIŠIMARJÁ, to byla ledová voda, kurnik šopa, pravý horský pramen nebo co.... Vzala jsem to hákem, Silvestrovi popřála, ať si vodičku pěkně užije a zmizla v pokoji. Hupla jsem do postele a bouchla se o strop. Plácla jsem sebou totiž do postele poměrně prudce, protože jsem nepočítala s abnormální proležeností a nesmírnou pružností drátěnky-trampolíny, která byla pod tenoučkou matrací. Po druhé jsem lezla do postele opatrněji, dělala jsem velmi mírné pohyby a už to prošlo bez problémů.
Neobávala jsem se, že zaspím, protože poloha - zadek u země a hlava a nohy ve výšce asi metru nic moc. Měla jsem snahy stočit se do klubíčka, trampolíně se to nelíbilo a začínala vibrovat. Podařilo se mi usnout až k ránu. Mobil mi začal pípat v sedm a kupodivu mě vzbudil. Nepřipadala jsem si do růžova vyspinkaná, spíš do zelena, každopádně jsem s radostí vítala chvíli, kdy mohu příšernou postel opustit. Vláčnými pohyby jsem jí opustila a dotápala jsem k oknu, že si prohlédnu ještě jednou to prádlo. A najednou útrapy studené sprchy a příšerné postele byly pryč - dobrá italská hospodyňka v době mého spaní sundala prádlo a mě se naskytnul nejkrásnější výhled z okna. Nemá to cenu popisovat - chce to vidět: Italské Alpy, vesnice v jednom z jejich údoli, ranní slunce.... no paráda. Během několika minut jsem se oblékla, jako každý den jsem si chtěla zapnout fen a něco udělat z vlasama (to já vždycky, aby se neřeklo, že pro sebe nic nedělám - ale většinou to skončí mým řevem, že se na to můžu...., protože na suchejch vlasech stejně nic neudělám a vyškubnu fen ze zásuvky), tentokrát byl můj ranní fenovací rituál pozměněn, takže jsem si zahulákala: já se ta to můžu.... do takový blbý zásuvky tu českou vidlici nestrčím, jak zas budu vypadat...., naházela jsem zbytky věcí do tašky a chystala se k odchodu. A - světe div se! - Silvestr už byl před mými dveřmi a chtěl zaklepat. Pozvala jsem ho dál aby se juknul z okna. Čučel stejně užasle jako já - on měl okna do dvora.
Tanja nás měla vyzvednout těsně po sedmé, takže jsme nikdo na nikoho nečekal. Dokonce i maličká paní domácí nám přála Buon giorno a vyšpulila účet na 75 000 Itl. "Nel prezo della camera e compresa la prima colazione?" zeptala jsem se Tanji potichu. Vyšpulila na mě oči - "Ne, není, na snídani vás zvu do restaurace."
Edolo je nádherné městečko, ráno bylo velmi teplé, ale ještě žádný pařák. S Tanjou jsme šli do restaurace.... no, do takovýho tipycky italskýho podniku, vevnitř pár stolků a bar a venku pod obrovskou markýzou mraky stolků. Sedli jsme si pochopitelně venku, dali sladký rohlík plněný kdovíčím a ... KAFE a cigaretku. Italský kafe a českou cigaretku. Klobouk dolu, kafe maj Italové fantastický. Silvestr se ještě těšil na pizzu, já zase na lasagne. Tanja nám řekla, že si ještě něco vyřídí, a že za hodinku bysme mohli odjet na výlet, že má celý den čas a že se nám bude plně věnovat. Že bych měla touhu někam cestovat, to ne, stačilo by mi procourat městečko, ale budiž.
Tanja vzala bágl s knoflíkama a odešla a my opustili markýzu a rázem jsme se dostali na rozpálenou ulici - tedy to je fofr, před chvílí to ještě šlo. Přiznám se bez mučení - i když kafíčko, kterého bylo v hrníčku pro panenky tak centimetr stálo 1500 lir, dali jsme si ho asi třikrát. Plynou italštinou jsem objednávala: Una Coca Cola con limone e una Coca Cola bez ničeho. Kupodivu jsme dostali co jsme chtěli. Ta hodinka byla báječná, prometli jsme asi čtyři kavárničky a kochali se pokaždé jiným pohledem na krásu hor. (Faktem je, že ti Italové jsou magoři - jak můžou v tak vysokých horách, skoro až na jejich vrcholcích, stavět domečky. Když hodpodyňce něco spadne, tak hned lano, cepín a hr pro to...)
Tanja přiskočila do Favoritka (zapřeli jsme jí jeho brzdy, které byly v zoufalém stavu) a vyrazili jsme. Byla to okružní cesta kolem jezera, sluníčko svítilo, nádherný den, v autě nepředstavitelně. Hele, koupaliště, jdeme? ptám se v nadějí v hlase. Kdepak, tady se za všechno platí, na jezero se raději jenom koukněte. Sklaplo mi, otřela jsem pot z čela a jeli jsme dál. Jezdili jsme celý den. Sluničko svítilo, v autě příšerně. Tanja se kochala, my už počítali kilometry, kdy se zase vrátíme do Edola. Nevím, kolik jsme jich ten den ujeli, ale v autě jsme strávili skoro celý den. Výjimkou byl oběd v jakési príma pizzerii, dala jsem si ty lasange a byly opravdu fantastický.
Z cesty si pamatuji jen to děsné vedro a příšerně upocené auto. Když jsme přijížděli večer zpět do Edola (asi ve 21:30!!!), byla jsem na doraz. Tanja nám oznámila, že přespat můžeme ve stejném penzionu jako včera a zítra že zase můžeme někam vyrazit. S lítostí jsme oznámili, že se ještě ten den vracíme do Prahy, a že si dáme ještě tak jenom jedno kafe. Šli jsme do stejné restaurace jako ráno a tam jsme potkali Tanjiného přítele Luccu (ježiši to je hříšně krááásnej chlap!)
K Luccovu velikému divení jsme si objednali každý dvě jejich maličkatý kafíčka a on jen zařval: Kaffe americano! No a přnesli mu turka, kterýho ho naučil pít náš známý a který považoval za nejlepší kafe na světě. Po příjemné hodince s Tanjou a Luccou jsme se rozloučili a vyrazili. Hele, je jedenáct, to mám ještě hodinu na to, abychom se jako slušní turisté ubytovali ještě před půlnocí!
Kam teď? Vzali jsme to po nejrovnější silnici a asi po deseti kilometrech ve vesnici Aprica vidím nápis Albergo BAFFO - jé, hotel baf, jdeme to zkusit. No, pokoje jsme objednali, dostali, postel nepérovala, jenom koupenla byla na chodbě.... Silvestr mi dal přednost a já zažila opět báječně ledovou vodu - hrůza, žádná slast. Umýt jen nejnutněji a frr pod peřinu.
Spalo se báječně, a zase to báječný ráno, nádherný hory zalitý sluncem. A recepční nám uvařil báječný kafe a chtěl po nás za nocleh 70000 lir. Strávili jsme v Aprice příjemné dopoledne, prošmejdili pár úžasných obchůdků, na každym roku si dali kafe a kochali se krásou hor. Pak už jsme začali přemýšlet, kde nechal tesař díru - vlastně, kde jsou hranice, protože už byl čas na návrat domů. Chtěli jsme jet přes Brenner, ale tam byli nějaké technické potíže - už si nepamatuju, co to bylo, musím se zeptat Silvestra, dost se o tom psalo i v novinách - no a tak nám nezbývalo nic jiného, než to vzít nejkratší cestou k hranicím. Blbost, která mohla napadnout jen takový dva debily, jako jsme byli já a Silvestr.
Z Aprici jsme to museli vzít zpět přes Edolo, tím jsme po okraji prosvištěli a namířili jsme si to na Sondrio a pak už na nás čekala úžasná cesta směrem na St. Moritz...
Opouštěla jsem Itálii s komentářem: Uáááááááááááááááááá Nééééééééééééé Pomóóóóóóóc!!!! Vrahúúúúúúúú!!! protože jsme odjížděli stejnou cestou, jakou jsme přijížděli a - světe div se - za světla to bylo ještě horší. Za tmy jsem vnímala příšerné zatáčky a nejasný pocit nepatrné hloubky pod sebou. Teď jsem to viděla. Hovno, nepatrná hloubka.... UÁÁÁÁÁÁ ... to nepřežiju!
Tak, a je tu znovu Dogana. Doganiere sice má touhy si s námi v několika světových jazycích poklábosit, ale své znalosti statečně zapíráme, až to ten dobrý muž vzdá a pustí nás dál. Já se raduji, že nejhorší část cesty mám za sebou a že už si poklidným Švýcarskem poklidně projedeme. Favoritek se snaží, ta blbá žhavá koule do nás praží jak prdlá, asi pátej den z nás leje a ... já do toho řvu dál svoje omleté UÁÁÁÁÁÁ MAMINKÓÓÓÓ UÁÁÁÁÁÁÁ.... cesta je totiž čím dál tím zběsilejší a já s láskou vzpomínám na Italské rovinky. Takhle jsem dovřeštěla až do Churu, no a pak už to šlo. Favoritek se docela snažil ťapkat a k večeru jsme dorazili do Zurichu. Dáme kafe a jedeme dál, jestli to takhle bude pokračovat, ráno jsme doma.
Dali jsme kafe a jeli dál, ale vzhledem k tomu, že to tak nepokračovalo, tak....
Favoritek toho už začínal mít těžce plný zuby. No a my toho cestování v příšerných vedrech taky. Kolem půlnoci kdesi v německu na nás padla smrtelná únava a depka. Někde tedy přespíme. Upozorňuji, že já i Silvestr umíme německy schaize - a kdoví, jestli se tak píše. Možná se někdy kouknu do slovníku, ať si tady nedělám zbytečnou ostudu - už takhle jí mám myslím až dost. Jo, ale v hledat noclech v Německu se zdálo být dost náročný. O penzion jsme nezavadili a ani hotýlek nebyl v dohledu. Všude ticho a pusto a prázdno a tma. Němci jsou asi vzorný národ a chodí spát brzy nebo co? Nějakým záhadným způsobem jsme se dostali do Stuttgartu a našli hotel. Byly dvě hodiny po půlnoci a v recepci nevrlý, obrovský starý recepční. Pochopil, že chceme pokoje a chtěl po nás vyplnit lejstro. No, psala jsem tam naprostý blbosti. Silvestr, byť v občanském průkazu má místo bydliště Praha, v pase má místo narození Dvůr Králové nad Labem. To bylo úskalí, protože psát do úředních listin adresu Sokolovská, 180 00, Dvůr Králové se mi nějak příčílo. Silvestr na mě dost hlasitě houknul: Tak mu to tam napiš, ať už dá pokoj a jdeme spát. Tak jsem to tam napsala, němec se uklidnil, sebral nám klíčky od auta (mrzí mě, že jsem ho neviděla s utahaným Favouškem parkovat), dostali jsme klíče od pokojů a byl nám ukázán výtah. Sídlili jsme až v podroví a pro změnu - koupelna byla na konci chodby.
"Ani se mi nechce do sprchy, zase to bude určitě šílená ledárna," lituju se. Silvestr se diví, protože - jak se dozvídám - vždycky, když šel po mě do koupelny, tekla voda horká. Inteligentně jsem usoudila, že v Itálii mají dlouhé vedení (vodovodní) a že já jsem tomu pacholkovi vodu vždycky odpustila a připravila mu báječnou lázeň. "Dneska se mazej vykoupat první ty," pobízím Silvestra a on docela ochotně souhlasí. Vyráchá se a cestou zpátky na mě zaklepe, že už tam můžu naklusat a že voda je báječná. Možná byla, ale už jsme nebyli v Itálii, nýbrž v Německu, kde neměli ani tak dlouhé vedení, nýbrž blbej mrňavej bojler, ze kterýho všechnu teplou vodu na sebe vycákal ten pacholek Silvestr.
Ráno jsem vstala poměrně odpočatá, protože válenda mě přidělená nebyla špatná a vyrazili jsme na cestu. Recepční se vyměnili, službu nastoupila velmi elegantní starší dáma. "He he, to jsem zvědavej, jak tohle bude řídit favoritka!" tlemil se Silvestr. V zápětí mu sklaplo, protože zmíněná dáma s tím zelenomodrým křápem přijela jako opravdová dáma. A to jsme ještě nevěděli, ... ale to až nakonec.
Nacpali jsme krámy znovu do auta a frrr na cesty. Nevím proč, snad horkem jsme vyrazili na Würzburk a pak jsme plánovali nejkratší cestu do Chamu. V poledne Favorit oznámil, že dál nechce. Silvestr mu chvíli domlouval a Favouš si ještě dal říct. Někde za Nürnberkem už Favouš nechtěl vůbec. Pařák byl k zbláznění, v tom zeleným pekáči bylo na chcípnutí, zvlášť když nejel. Fáva nestartoval. Katalyzátor nekatalyzátor, Silvestr auto vždycky roztlačil, hupnul do něj, nastartovalo se motorem a vydrželo padesát kilometrů. Ovšem, jen prvně, výdrž auta v chodu po tomto startu se úměrně se zvyšující naší nervozitě až hysterii zkracovala.
Před Chamem Fáva vydržel tak kilák. Když začal chcípat po pětistech metrech, začala jsem histericky řvát na Silvestra, že je naprosto neschopnej chlap, kterej ani neumí řídit auto, že ho rozbil a že chcípneme v německu někde v kriminále,a že je totální balvan. Silvestr chápe mojí nervozitu a snaží se mě uklidnit a uchlácholit. Po chvíli se mu to trošku podaří, jsem sice vzteklá a nebezpečná, nic méně alespoň už tak neječím.
Ale statečně jsme zdolávali cestu a prali se s nepřízní osudu. Hned z hranic někomu zavoláme, sliboval Silvestr. "Nevím, komu zavoláš ty, ale já nikomu, protože mi právě chcípnul mobil," prohlašuju a obdržím vyčítavý pohled, jako tvor, který není schopen se starat o tak banální záležitost, jakou je dobití svého vlastního mobilu. Zadostiučiněním mi bylo, že během půl hodiny se vymlátil mobil i Silvestrovi.
Jedeme příšerným způsobem dál, Silvestr už má histerický pot na čele, no a protože jsme vzácně se doplňující dvojice, já se začínám skvěle bavit a utvrzuji ho, že všechno báječně dopadne, že už jsme na hranicích. Silvestr po mě hodil šílenou tlamu se slovy, že to auto už nepojede, i kdyby dělal nevím co. (On to sice řekl trošku jinak, ale to auto prostě už nejelo). Podotýkám, že Favouch chcípnul v naprosto nepřehledné zatáčce nevím kolik kilometrů před Rozvadovem, v sobotu odpoledne a nikde ani noha. Silvestr se trošku klepal, držel v ruce lano a jeho krví podlitý zrak bezcílně bloumal po větvích nejbližších stromů.
"Neblbni, ty vole," proumlouvám jako dáma, "přivaž auto a někoho stopnem!"
Silvestr jako stroj zakleknul u Favoritka, po deseti minutách vstal s tím, že ten křáp nemá místo, kam se přivazuje lano a že si jde hledat nějakou větev. Andělským hlasem mu radím, ať to přiváže za něco jinýho. Zakleknul znovu a chvíli štrachal pod autem. Za chvíli vstal a zkoušel, jak lano pevně drží. V dálce se objevilo maličký autíčko bez SPZ. Když projíždělo okolo nás, řidič zastavil a houknul na Silvestra: "Ty vole, to neutáhneš, já vás vezmu na hranice!"
Byl to ten nejmenší Peugeotek, narvaný krámama a bodrým ostravákem s manželkou. Vzali nás do vleku - a protože to kdoví za co Silvestr přivázal, lano mezi auty měřilo tak metr a půl.
"UÁÁÁÁÁÁÁ nééééééééééééééééééééééé pomoooooooooc UÁÁÁÁÁÁÁÁ!" vřeštěl Silvestr, "Ten kretén to s náma hasí stodvacítkou! UÁÁÁÁÁÁÁ!" Já, tehdy ještě naprosto nechápajíc, co to znamená být tažen na laně (už mě to moje stařičká škodovička Agáta velice dobře naučila) se skvěle bavím především Silvestrou vytřeštěnému pohledu: "No, to se bojíš, blbečku, dobře ti tak. To máš za ty Alpy!"
Cesta k Rozvadovu trvala ještě třičtvrtě hodiny. Výraz celníků na pežotka bez značky, který má za zadkem přivázaný další auto by zabral celý web. S vytřeštěným zrakem nás pustili do republiky a na české straně nás statečný ostravák opustil.
Na hranicích jsme byli v pět hodin odpoledne. U pumpy Silvestr koupil za nekřesťanský peníze novou baterku, nacpal jí do auta a vyrazili jsme ku Praze. Když se moc nesvítilo a neblikalo, Favouch jel. V noci to bez světel bylo blbý, to autíčko toho však mělo zcela evidentně plný zuby. Do Prahy jsme dojeli příšeným způsobem v jedenáct hodin večer, já se doma vrhla do koupelny, že si dám konečně horkou sprchu. Jenomže bylo léto a právě na sídlišti probíhala odstávka teplé vody....
Silvestr za dva dny vracel Favoritka původnímu majiteli s vřelými díky a s omluvou, že se něco stalo s elektrikou a že je asi v háji alternátor. Majiteli Fávy to kupodivu nevadilo, auto dal dohromady a Favoušek dál jezdil. Jen asi za týden majitel volal a ptal se, co jsme v tom autě proboha dělali či co nám tam chcíplo.
Blbost. Chtěla. Jela bych třeba hned.
Praha, září 1999
© Tenhle web je můj, a kdo něco obšlehne, tomu shnije monitor! 1998-2004