Jednoho červnového dne roku 2000 se můj děda rozhodl, že jeho pouť na zemi trvala dost dlouho a že toho tady mezi námi má plný zuby a nechal tady mojí babičku po více jak šedesáti (!) letech manželství samotnou. A babička - přesto že situaci snášela velmi statečně, pociťovala přeci jen jistou osamocenost - šedesát let je šedesát let... Nevím už, kdo přišel s tím, že by babičce mohl dělat společnost malý milý psík - možná já, možná moje mamka nebo babička sama.
V každém případě jsme se já, moje starší dcera Jejka a kolega Silvestr jednoho krásného srpnového odpoledne vydali na projížďku okolo psího útulku v Praze-Troji. Srdnatě jsme se vydali do kanceláře a svěřili se tam zaměstnancům se svým problémem. Psů měli v nabídce jako koček, ale pro babičku bohužel nebyl vhodný ani jeden. Je to přeci jen starší dáma, která nemůže lítat po cvičáku s dobrmanem, spíš potřebuje maličkého zastánce sjednocení Evropy - čím by byl menší, přítulnější a chundelatější, tím by byl pro babičku vhodnější. Takže jsme se srdečně rozloučili a protože bylo krásně, vydali se po cestě směrem k Vltavě. Chyba! Oni mají totiž zezadu psí výběhy...
Okukovali jsme psíky všech ras a velikostí, po chvíli okukovali psíky jen Jejka se Silvestrem a já čučela do rohu na jednoho... a on upřeně zíral na mne. Na příšerné psisko velikosti a postavy vlčákochrta s čumákem lišky a ušima fenka. Na krku obojek s cedulkou a číslem 77. "Zdrháme!" zavelím a hrnu se k Matumbovi (auto zn. citroen BX 19). Oni dva však do mne hučí, že bysme se na psa mohli jít alespoň zeptat. Násilím mě odvlekli zpět do kanceláře a zjistili, že pes je čubina jménem Skorojulie či Cibule, že jí kdosi odložil v Kyjích, je jí 11 měsíců a je připravená k převzetí novým majitelem. "Pryč..." loudím. Pán z útulku se však ochotně nabízí, že nám Skorojuliicibuli přivede ukázat. "No to bude průser!" myslím si a nepletu se. Za chvíli jdeme ven a tam č. 77 sedí přivázané u zábradlí. To byl okamžik, kdy ta jiskřička, která mezi mnou a Cibulí přeskočila přes plot začala hořet dost silným plamínkem. Byla to chvíle, kdy jsme si padly okolo krku a mě už bylo jasný, že odejdeme s tím příšerným hafanem pryč.
A taky že jo.
A kam s ní? Babička by takovýho obra nechtěla a doma máme pudlíka. Dohodli jsme se se Silvestrem, že z Cibule bude služební pes a že bude hlídat naší tiskárnu. Vyrazili jsme směrem ke Globusu, ve kterém jsme podnikli útok na psí potřeby, zakoupili misky na žrádlo, pár konzerv, sucharů, piškotů a buvolích uší, dokonce i vodítko a hurá do práce. Naštestí naše firma sídlí na rozmezí Ďáblic, Čimic a Letňan - konec Prahy a v okolí dost volného prostoru pro pobíhání psů, dokonce i políčko se najde. (Na jedné straně od firmy pole a supermarket Tesco, na druhé straně pole a supermarket Globus, na třetí straně pole a výpadovka na Mělník s benzínovou pumpou...)
Cibule byla pes, kterého jsem ze všech svých psů milovala nejvíc. Psí osobnost. Díky Cibuli jsem na Fazolích založila poměrně dosti navštěvované diskusní fórum: Jak odnaučím svého psa vyžírat odpadkové koše. Je velká škoda, že jsem si příspěvky z tohoto fóra nezálohovala - některé z nich byly velmi zajímavé a poučné. Bohužel se staré příspěvky na Fazolích neuchovávají.
Cibule byla pes báječný a milý, nicméně značně svéhlavý a utíkavý. Milovala pohyb. Díky jejím zaječím sklonům a mizivé zvyklosti na naše maličkosti byla nucena chodit na procházky na vodítku. Zakoupili jsme luxusní navinovací, asi 5 metrů dlouhé, vodítko a vesele pobíhali po polní cestě mezi již výše zmíněnými stavbami. Cíba neuměla chodit u nohy a veškeré naše snahy jí to naučit po spatření zajíčka, holoubka či igelitové tašky braly záhy za své. Silvestr jí většinou udržel, nicméně já se jednou nechala vláčet několikrát přes celý lán pole za igelitkou, poletující ve větru. Cíba si zřejmě řekla, že je to nepřítel, kterého musí dostat. Snažila jsem se jí zadržet, zapřela jsem paty do země a vší silou rvala vodítko zpět. Nevím, jestli si toho Cíba všimla. Já blbec jsem ze své pozice neustoupila a vláčena čerstvě zoraným polem, tvořila jsem porážkou mých Hi-Teců hlubokou brázdu. (Podotýkám, že naše firma má pronajaté prostory v budově, kde sídlí vícero firem, především jedna stavební. Což znamená, že je tam hodně stavbařů. Kteří se tehdy vyvalili na terasu a velmi dobře se bavili a hlasitě fandili. Bohužel dodnes nevím, zda-li mně nebo Cibuli.)
Když Cíba igelitku s vítězoslavným pohledem chňapla, uvolila se jít se mnou zpět do dílny. Silvestr už nás šel hledat a potkali jsme se přede dveřmi. Strašně se divil, proč jsem tak udýchaná a proč jsem své bílé tenisky vyměnila za holinky obalené až po stehna silnou vrstvou bahna...
Cibule byla nabitá dynamitem a neutuchající energií. A protože musela chodit na vodítku a my nejsme nijak vyhlášení sportovci, přišel Silvestr s nápadem, jezdit vedle Cíby na kole. Dost dobrej nápad, něco udělám i pro svou fyzičku. Přivezla jsem si k nelibosti starší dcery svoje kolo do práce a vyrazili jsme do světa. Cíba se nejdřív bála, po pár minutách ale pochopila, oč jde a vesele běhala vedle nás. Já jí na vodítku neměla, ochotně jsem to přenechala silnějšímu Silvestrovi. Po našich projížďkách jsem mnohokrát měla pocit, že něco dělám nejen pro psa, ale i pro sebe.
Většinu týdne trávím v práci ale jednou jsem se ke své smůle rozhodla, že víkend prožiju doma. Chyba! Silvestr se šel s Cibulí projet na kole. Ujeli asi 50 metrů a cíba spatřila holoubka... Byť má Silvestr přes 100 kg živé váhy (což je na 177 cm výšky docela dost) a spoustu sádla, pardon, svalů - manévr Cibule nepodchytil a vzal to obloukem přes kolo. A konkuroval slavnému kouzelníkovi.
Když někdo Silvestrovi postavy spadne s kola, dokážu si představit, že si namele bradu, sedře lokty, omlátí kolena, že se třískne třebas i tam, kam se chlapi neradi třískají, ale on si nalomil své sádlem obalené žebro! Strašně mě mrzí, že jsem to neviděla - či ještě lépe - že jsem to netatočila. Musela by to být první cena v celosvětovém pořadu "Neváhej a toč!".
Cibule prý tenkrát zastavila a koukala se na Silvestra, co prý blbne, že když se bude válet po zemi a nepojede na kole, holoubka že nechytí. "Nečum na mě tak blbě, ty krávo," pozasípal prý Silvestr, osahal škody na svém těle a pozvolna se odebral vedouc kolo zpět k firmě. Cibulka asi nikdy nepochopila, proč vyjížďka tak brzy skončila...
Byla to vlahá zářijová noc. Asi v jedenáct hodin večer jsme se rozhodli, že necháme Internet Internetem a že se půjdeme nalokat trošku čerstvého vzduchu. Odpoledne pršelo a venku byl opravdu nádherný vzduch - jedna z posledních teplých nocí. "Nikde ani noha, co kdybysme pustili Cibuli na volno?" napadlo nás. (Nevím, jak vlastníka psa Cibuliných vlastností může napadnout taková kravina, jako pustit ho na volno, pokud není naprostý debil.)
Silvestr Cibuli odvázal a podotkl, že to bude docela sranda, až kolem poběží zajíc. "Hele, tady zrovna jeden je," podotkla jsem a moje poslední slova zanikla ve svistotu, který vydávala Cibule ženoucí se za vyděšeným králíčkem. Žíznivá čára po chvíli zmizela a my se Silvestrem zůstali u firmy stát jako hovada, čučící do tmy, na jejíž konci byla na jedné straně osvětlená benzínová pumpa, na druhé Tesco. Po chvíli vyřvávání jsme se pustili do pole. Já to vzala k pumpě, která byla blíž, Silvestr se pustil ke vzdálenějšímu Tescu. Tmavou nocí se z pole ozývalo hlasité volání: "Cibulééééééééé!!!! Cibuléééééééééééé!!!". Kterej kretén dal psovi tak kravský jméno, myslím si a vyřvávám statečně dál:
"Cibuléééééé!!!". Několik řidičů u pumpy přestalo tankovat benzín a přiblížili se na kraj pole. Snažili se zachytit zdroj řevu, ale naštěstí mě díky tmě neviděli. Já je ano - byli přeci jen pod lampou a tak jsem se mohla kochat jejich smíšenými výrazy: údiv, pobavení, zmatek...
"Cibuléééééééééééé!!!!" vřeštím dál a od řidiči mi začínají pomáhat: "Květááááááák!!!", "Celééééér!!!" a docela dobře se baví.
Já se nebavím vůbec a jelikož jsme vyrazili po panelové cestě na procházku vlahou podzimní nocí, moje nožky a tenoučké pantoflíčky v probahněném poli těžknou a těžknou. Na každé noze vláčím asi 10 kg bahna, ani nevím, jestli pantofle ještě na nohou mám. O velikosti nožky číslo 37 si nechávám jen zdát - jsem přesvědčená, že mám sedmačtyřicítku. O svých běloučkých ponožtičkách si rovněž nedělám veliké iluze... "Cibiuléééééé!!!"
Najednou se ke mně přiblíží hromada bahna a skočí na mě. "Už jsem jí našlááááááá!!!" řvu na Silvestra směrem k Tescu a řidiči posmutněle odcházejí zaplatit pohonné látky s vědomím, že sranda už asi skončila. Chňapnu živou hroudu bahna v místech, kde by měl být obojek a kupodivu se mi to na první pokus podaří. Cibule mě s poťouchlým výrazem láká: "Co tu řveš, pojď lítat se mnou, je tam králík, budeme ho honit spolu, je to děsná prdel, tak děléééj, dem! A tolik už neřvi, vyplašíš je!" Nemám moc velké pochopení pro její radovánky, za její návrat ke mně jí odměním několika piškoty (za které byla ochotna udělat cokoli) a vydáváme se na cestu zpátky.
Byla to dlouhá cesta. Jediná světlá chvilka této procházky byla, když jsem uviděla Silvestra, který putoval polem ještě dál něž já a vypadal daleko hůř. Mazlavé bahno měl i za ušima a díky jeho váze se propadal do hlíny daleko hlouběji. Musel být na nás boží pohled. Bláto jsme se sebe odstraňovali asi tři hodiny...
Jednoho říjnového poledne jsem Cíbě slíbila dlouhou procházku. Už vyrážíme, ale v kanclu zazvonil telefon. Zvedám ho a vidím, jak Cibule se svým obvyklým rošťáckým výrazem po mě hodí očkem a jde napřed ke dveřím, kde je i vodítko.
Dotelefonuju a vydávám se za Cíbou na slíbenou procházku. Cibule ale nechtěla čekat a otevřela si dveře. Zařvu na Silvestra, všeho necháme a letíme opět do mokrých polí. Cíba nikde. Sedám do auta, otvírám okno a pomalu projíždím okolí. Z okna řvu své oblíbené "Cibulééééééé!!!" k velké nelibosti zahrádkářů, kteří před svými pozemky prodávají svojí pracně vypěstovanou zeleninu. Čekám, kdy se za mým autem začne tvořit fronta cibulechtivých lidí. "Cibulééééééé!!!"
Jak pěšky, tak autem, prošmejdili jsme se Silvestrem celé okolí. Řvali jsme a hledali snad všude.
Za necelé čtyři hodiny volali z útulku...
Cibuli se stala osudnou její neohroženost, ztřeštěnost a především láska k autům.
To bylo druhý den, kdy nám Cíbu přejelo auto. Volal Silvestrův známý ze Slaného, že u kontejneru našel přivázanou psí holčičku. A že si jí nemůže nechat, protože už má doma psy dva a ještě navíc kočku. Ať se na ní přijedeme podívat a když jí nebudeme chtít, ať jí dáme v Praze do útulku. No a tak jsme jeli. Do Slaného jsme dorazili něco kolem osmé hodiny - a protože byl říjen, byla venku už tma jako v ranci. Kámoš nás odvedl do garáže, kde se v koutě cosi choulilo. Nebylo to moc vidět, ale zato cítit - kontejner a kdoví co předtím zanechalo své dlouho nesmazatelné stopy na ubohém psím tělíčku. Proboha, co to je? myslím si a čučím na to zviřátko. Helejďte, nemám čas, musím do služby, vemte si toho psa a sami uvidíte, co s tím. Co se dalo dělat - naložili jsme čubinu do Agátky (škoda 120) a vyrazili do Prahy s tím, že je pátek 13. a že toho smraďocha budeme mít dva dny na krku, než se ho zbavíme.
Jakmile jsme přijeli před barák, vytáhla jsem smraďocha z auta a dala jí na zem. Ježišmarjá, dyť uteče - ječel Silvestr. CO? ptám se. Tohle? On totiž psík se od nás nehnul, třásl se jako drahý pes a vyděšeně čuměl. Já tenkrát myslela, že strachy, ale asi to bylo zděšením, kam se to zase dostal.
V kanceláři jsme si čubičku prohlídli. Vypadala jako štěně vlčáka a mě zaujaly její veliké tlapy. Byla moc hezká - když si především člověk odmyslel ten příšerný smrad a neuvěřitelně veliké stádo blech, které měla všude a když trošku přivřel oči nad jejími fantasticky čitelnými tlapkami.
Víkendové vycházky se štěnětem byly poměrně náročné - museli jsme chodit rozkročmo, protože pes byl neustále mezi našima nohama. Blechy na nás vesele skákaly a my se už těšili na pondělí, až jí odvedeme do toho útulku.
Už jste si někdo na dva dny vzal psí mimi s tím, že ho pak odvedete do útulku? Ne? Tak to nezkoušejte, protože je to pěkná blbost.
V pondělí ráno jsme přesto vyrazili. Ale jak povídám - útulek jsme zbaběle minuli a zamířili na veterinu. Tam byla čubina odblešena, oočkována (jéžiš, to byl psí řev) a podle zubů bylo odhadnuto, že spatřila světlo světa před čtyřmi měsíci - takže narozeniny podle očkovacího průkazu slaví 16. června (od roku 2000). Taky jsme jí pokřtili infantilním jménem Terezka - dodnes ani pořádně nevím proč.
Terezka byla od malinka obranář. Když jsme jí měli tři týdny už Terinka statečně chodila až dva metry od nás. Jednoho večera jí šel Silvestr vyvenčit a já ještě uklízela v dílně. Najednou slyším příšerný psí jekot - to se zřejmě slýchá při porcování psa za živa. Vyrazím z dílny a ve dveřích mě mine chlupatá koule, za kterou zůstává mokrá čárka. Proboha, co ten blbec s tím psem dělal? myslím si a koukám, jestli je pes celej, nebo jestli už brzo vykrvácí. Pes nebyl k utišení, ječel, kňučel, vyl a nesmírně se třásl. Ale krev nikde, ani nekulhá, co se stalo? Ve dveřích se objevil vyděšený Silvestr. "Je ten blb v pořádku?" ptá se. Koukám na stále se třesoucího, ječícího a čůrajícího psa a naprosto nechápu. "Já jsem se jí schoval za auto a když šla kolem mě, tak jsem řekl baf" - přiznal se Silvestr. Dodnes na to s úsměvem vzpomínáme. V životě jsem neviděla nikoho tak strašně se leknout...
Nevím, jak se to mohlo stát, ale i přes můj vydatný a neutuchající odpor k řízení motorového vozidla, udělala jsem si řidičák. Dodnes nevím, proč jsem se k tomu propůjčila - snad abych měla klid v rodině a největším zastáncem získání mého řidičáku byl manžel. Asi díky tomu, že jsme neměli auto, jsem si řekla, že autoškolu nějak přežiju a bude pokoj. Řidičák jsem nějakým záhadným způsobem získala (pane jo, to je historie - stálo mě to 450,- Kčs... to už je let...) a chvilku byl skutečně klid a mír. Ovšem netrvalo to dlouho (asi 4 měsíce) a manžel prohlásil, že by bylo vhodné, abychom si pořídili nějaký starší vůz - když už na něj mám papíry. Hučel do mě jak piliňáky až do jednoho krásného jarního dne, kdy jsme se vypravili do autobazaru v Holešovické tržnici poohlídnout se po vhodném autíčku.
Vhodné autíčko jsme pochopitelně nesehnali, a tak jsme se alespoň vypravili po tržnici nakoupit něco vitamínů a různých zbytečností. Brouzdáním mezi stánky jsme se pochopitelně dostali i do míst, kde se tenkrát ještě volně nabízeli domácí mazlíčkové - prasátka, slepičky, králíčci a pochopitelně i psi. U jednoho psa jsme se zastavili - jistá paní nabízela krásnou černou pudlici s původem, který by jí nejeden šlechtic záviděl. Nádherného devítiměsíčního psíka jsme chvíli okukovali až přišla jiná paní a ptala se, jak se na černé srsti bude vyjímat červený obojek. Manžel posmutněle podotknul, že nám čubičku asi vyfoukne. Vzala jsem ho stranou a potichu na něj začala řvát, že se přinejmenším zmagořil, protože já psa domů nechci ani náhodou, navíc ještě k tomu pudla - a že jsem už jako dítě jednoho černýho pudla doma měla, a že se musíš starat o srst, a stříhat a kdovíco ještě, a že jestli budeme mít někdy psa, tak pudl to v žádném případě nebude. Natož černej! Vrátila jsem se k psíkovi, který už měl od nové majitelky na krku červený obojek, naposledy jsem ho pohladila, zamáčkla slzu v oku a vydala se ještě okouknout pár hadříků, které jsem nutně na sebe potřebovala - když už nemáme to auto...
Poněkud flustrováni jsme obešli ještě několik stánků, pojedli nechutnou obloženou housku a vydali se směrem na tramvaj. A co čert nechtěl - u východu z tržnice jsme potkali paní, která pudla chtěla prodat, ale obchod se nezdařil - protože ta druhá paní usoudila, že červený obojek na černém psovi není hezký. A opravdu ho nechcete? zeptala se nás. Nechtěli jsme...
Protože pudlici bylo už devět měsíců, byla za 1500.- Kčs - i když byla s papírama. Jako prémii jsme dostali ještě obojek a provázek, na kterém jsme si psa, který slyšel na jméno Apina, mohli dovést domů...
Teprve doma mi došla ta tragédie - já a pudl. A pudl s blbým jménem Apina. Když už budu toho čokla muset mít na krku, zvykneme jí na jiné, hezčí jméno. A začala jsem vymýšlet ta nejkrásnější jména pro našeho nového psa - černého pudla.
Apinka je už stará psí dáma - brzy jí bude 13 let. Už není tak krásná, jako bývala - tak trošku mi svým zevnějškem připomíná Lídu Baarovou - za mlada nádherná a stáří se na ní podepsalo velmi drsným způsobem. Apince už místy chybí srst, špatně slyší i vidí a veterinář jí přede dvěma roky slíbil tak dva měsíce života. Apina na jeho prognózu srdnatě kašle a kompenzuje to svou chutí k jídlu a vážným, důstojným krokem. Zajíce, holuby a kočky přehlíží jako skutečná dáma, která je nad věcí a takové potvory si nezaslouží její ctěnou pozornost. Ovšem, vždy tomu tak nebývalo...
Pes, který štěká, nekouše - tak zní jedno pravdivé české přísloví. Apina nikdy neštěkala. A taky nikdy nekousla nikoho z naší rodiny a nikdy se s kousacím úmyslem nevrhla na ženu v produktivním věku, jak se říká. U Apiny to znamenalo, že nikdy nekousla tvora ženského pohlaví v rozmezí 10 - 65 let. Byla jeden z mála psů, který nemá rád děti a který si nerad hraje. Převedeno na lidské vlastnosti - těžkej frigidní suchar. Děti, běhající v její těsné blízkosti kousala decentně do stehen, kde pak měly rozkošné štěnice. Nevím, jak je to možné, ale žádná maminka si nepřišla nikdy stěžovat. Lidem, belhajícím se o holi, hole podrážela a chtěla jim je sežrat. Na opilé chlapy a policajty (i když byli v civilu) byla obzvláť vysazená - přes její malý vzrůst (pudl střední) je kousala do pozadí - a kolikrát s velmi dobrým výsledkem. Dobrým výsledkem pro ni, pochopitelně... Náš soused v domě, ve kterém bydlíme, je policajt... Ježiš, ten tenkrát nadával... i pozadí mi ukázal a chtěl, abych ho litovala. Nelitovala jsem. Ovšem, líto mi bylo opraváře na pračku...
To jsme tenkrát měli pračku Tatramatku, model Zběsilý Šemík. A jak už to tak v životě Tatramatek bývá, bylo nutné zavolat opraváře - nevím už kvůli čemu, ale těch oprav tohoto modelu jsme zažili tolik... Preventivně jsem Apinku přivázala v předsíni, aby náhodou neměla zase své sadistické touhy.
Přišla hodina H a opravář zvonil u dveří. Nic se nemůže stát, pes je přivázanej, myslím si a jdu zvesela otevřít. V předsíni se pán zul a všimnul si přivázaného nádherného pudlíka. Vysvětluji, že pes musí být přivázán, protože kouše. To je blbost, mám rád psy a oni mají rádi mne, podotkl ten milý pán, sedl k Apině na bobek a než jsem udělala kafe, hrál si s ní. Už jí můžete odvázat, my jsme kamarádi, řekl. Radši ne, odpovídám, ale pán odvazuje psa a jde si do kuchyně vypít kafe. Apinka mu celou dobu sedí oddaně u nohou, vzhlíží k němu svýma krásnýma očima a moje ostražitost polevuje...
No a pak se jde spravovat pračka. Prosím vaši fantazii: představte si panelákovou koupelnu, kde je vana, skříňka, umyvadlo a pračka. Zbývá tak prostor na plnoštíhlého člověka, který leze do vany nebo si myje ruce. Opravář vysune pračku do prostřed koupelny (tj. odšoupne jí asi 20 cm od zdi), zakleká a vrtá se kdesi v motoru. Hlavu má v pračce, nad hlavou umyvadlo a zadek vystrčen do předsíně. To je Apinky velká chvíle! Tolik se na ní načekala a tolik od toho strašného člověka vytrpěla!
Když ho kousla poprvé, třísknul se o rám pračky. Když ho kousla vzápětí znovu, nadzvedl hlavou umyvadlo a lehnul. Apinka ladným krokem odklusala na svoje místo, podporována cestou mým vydatným vřeštěním a slibem, že jí nakupu prdel a hodím řezníkovi. V mátohách opravář práci na pračce dodělal, na hlavě mu přitom rostla nádherná boule a na čele se šarlatově barvil asi 8 cm dlouhý šrám. Já se styděla a slibovala jsem si, že udělám všechno proto, aby Apinka už žádného opraváře praček nepokousala. Jen jak to zařídit - surově jí usmrtit nebo stačí vyrvat zuby?
Slibu jsem dostála - záhy jsme koupili pračku AEG, která opraváře nepotřebuje...
Apinku jsem musela nechat utratit v květnu 2002 v jejích patnácti letech. Byla jsem s ní až do konce. Usnula mi na ruce.
© Tenhle web je můj, a kdo něco obšlehne, tomu shnije monitor! 1998-2004